Žijeme ve vleku svých přání ?

Pokud vyhovíme svému skrz na skrz špatnému přání, je s námi navždy amen ? Nemáme další šanci začít znovu a musíme jako oslové pokračovat stále dál a dál, až se naše vztahy a my sami rozbijeme na padrť ? Pojďme hledat odpověď.

Text k zamyšlení: "Leviticus 4:13-21"

http://www.obohu.cz/bible/

Původně jsem nazval tuto úvahu: Každý může zhřešit a každému může být odpuštěno. Ve čtvrté kapitole třetí knize Mojžíšově je zmíněn nejprve kněz, pak shromáždění, potom starší a pak řadový člen shromáždění. Nikdo poctivý o sobě nemůže prohlásit: jsem bez viny ! Tak k tomu došli spravedlivě rozhořčení farizeové, když přivedli cizoložnou ženu před Pána Ježíše, aby ji odsoudil. A On místo odsouzení naplnil své slovo: "nepřišel jsem svět soudit, ale zachránit." Proto této ženě říká: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a více nehřeš." A to je naprosto zásadní sdělení pro každého z nás: Hříchem život nekončí. Nemusíme do konce života lomit rukama nad sebou a žít v hrůze, jaký trest nás asi čeká za naše provinění. Pán Ježíš jakoby říkal: "Jdi. Nestůj. Neprobírej neustále detaily. Vykroč na cestu za mnou a … více nehřeš !" To je ten skutečný cíl každého Božího odpuštění. Abychom už více nehřešili. Abychom se odpoutali od bahna, do kterého jsme omylem a nechtíc zabředli. Abychom přišli k Hospodinu a probrali své provinění s ním. A On nás ujišťuje: "Bude-li váš hřích jako červec dvakrát zbarvený, jako vlna zbělí." Není to nádherná změna?

O sportovcích se říká, že vítězství mají ne ve svých pažích nebo v nohou, ale ve své hlavě. My pak máme odpuštění a schopnost nového čistého života ve svém srdci. Pán Bůh je tak mocný, že je schopen nám nejen srdce očistit od každého hříchu, ale je také mocen vložit do našeho srdce moc k novému životu. Vždyť jako Boží dcery a synové máme právo na všechno, co nám jako členům Boží rodiny patří. Jako děti můžeme požádat svého Otce o cokoli. Kolikrát v Bibli čteme tuto výzvu: "Proste a bude vám to dáno." Máme odvahu a důvěru k takovým prosbám? A to opravdu za cokoli? Ano, je tu podmínka. Vnitřní čistota prosebníka. Slovy klasika: To je to, oč tu běží. Vždyť jak bychom si mohli dovolit přistupovat k Bohu, kdybychom nebyli před tím dokonale očištěni?

Tak se v našem uvažování vracíme na začátek. Vnitřní čistota. "Srdce čisté stvoř mi, ó Bože a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých." Tak prosí žalmista a král David. Může to být i naše prosba. Copak netoužíme po tom, abychom byli skrz naskrz čistí a neposkvrnění? Žalmista na jiném místě prosí: "Prozkoumej mě a řekni mi, jak na tom jsem." Protože člověk sám si ani nemusí být vědom, že učinil něco nepatřičného. Připadá mu to naprosto normální. Anebo to slouží k dosažení vyššího cíle. Takové to středověké heslo: Účel světí prostředky. To je ale hluboký omyl. Co říká Pán Ježíš? "Já jsem ta cesta. Já jsem ty dveře. Kdo nepůjde skrze mne, nikoli nevejde." V principu tedy existují pouze jedny dveře a za nimi je jedna cesta, která vede ke kýženému cíli. A všechny ostatní vedou do zahynutí.

A jsme-li na správné cestě, pak můžeme počítat s tím, co tak hezky popisuje apoštol Jan: "1 Janův 2:1-2  Moje dítky, toto vám píši, abyste nezhřešili; a jestliže by někdo zhřešil, máme u Otce Zastánce, Ježíše Krista, toho spravedlivého. 2  On je smírčí obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa."

A na jiném místě Jan píše:

"1 Janův 1:8  Řekneme-li, že žádný hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. 9  Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti."

Jinými slovy: V každé chvíli, v každé životní situaci nám Pán Ježíš podává svou ruku, aby nám pomohl zpátky na nohy, když klopýtneme. Nejsme sami. Dokonce slyšíme bohatýrské povzbuzení: "Když je Bůh s námi, kdo proti nám!" Tak jako nás nic a nikdo nemůže odloučit od lásky Kristovy, tak nás také nic a nikdo nemůže úplně zlikvidovat. Naše tělo může vzít za své. Ale naše duše zůstává svobodná a plná života, který nepřestane.

Jak tedy správně žít? Máme před sebou celý rok. Čím ho naplníme? To musíme neustále klopýtat a zase vstávat? Podléhat pokušení, hřešit, vyznávat, prosit a přijímat odpuštění?

Apoštol Pavel mluví o běhu v závodní dráze: "1 Korintským 9:24-27  Nevíte, že ti, kteří běží v závodní dráze, běží sice všichni, ale jen jeden dostane cenu? Běžte tak, abyste ji získali. 25  Každý, kdo závodí, je ve všem zdrženlivý; oni proto, aby dostali pomíjivý věnec, my však nepomíjivý. 26  Já tedy běžím ne jako bez cíle; zápasím pěstmi, ne jako bych tloukl do vzduchu, 27  ale zasazuji dobře mířené rány svému tělu a podrobuji je, abych se snad -- jiným hlásaje -- sám nestal tím, kdo se neosvědčil."

Pokud bychom se někde v koutě posadili, mohli bychom mít klid. Jak se říká: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Ale jakmile zaklekneme do startovních bloků, už se na nás řítí obavy: Co když vyběhneme dřív nebo později? Co když to přepálíme a dojdou nám síly? Co když zakopneme o svou nohu nebo o překážku? Co když to nebo ono, tak co potom? Pouhé uvažování o tom, co by se mohlo stát, když vyběhneme na dráhu, kterou nám Pán Bůh připravil, nám může vzít odvahu k tomu, udělat první krok. A ten je nejdůležitější. Když totiž vykročíme, zjistíme, že zezadu zaduje vítr. A my pak pokračujeme ne díky vlastním silám, ale díky tomu, který nám zaslíbil, že nás bude provázet po celou dobu naší cesty: "Matouš 28:18-20  Ježíš přistoupil a promluvil k nim: 'Byla mi dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. 19  Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého 20  a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.'"

Jsem totiž ve výhodě. S námi je někdo, komu patří veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Už se tedy nemusíme obávat. Navíc Pán Ježíš prošel podobným životem, jaký máme my sami. V ep. Židům čteme: "Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu. Židům 4:15"

A v tom je skryta naše naděje. Pán Ježíš nám rozumí a ví, jak na to. On ví, jak nepodlehnout pokušení a vyhnout se hříchu. On je živoucím důkazem, že to jde. Náš život může být krásný i z té Boží perspektivy. Vždyť to je přáním našeho Otce v nebesích, abychom se podobali jeho prvorozenému Synu.

Možná, že nám to připadá jako příliš vysoká laťka. Tu přece nemůžeme přeskočit! Ano, je to tak. Sami na ni nemáme. Ale my přece nejsme sami. Kdybychom byli necháni sami na tomto světě, tak nemáme žádnou naději na dobrý život a už vůbec ne na život věčný. Ale znovu opakuji: My nejsme sami. Je tu Bůh, který nám rozumí. Je tu Pán, který je nám tak blízko, že se nás může dotknout. Je tu Ježíš, který stojí za dveřmi našeho srdce, tluče na něj a volá: Tak kdy už mi konečně Pavle, Petře, Jano otevřete, abych mohl vejít dál. Abych se konečně s vámi setkal tváří v tvář. Abych setřel slzy z vašich skrání. Abych očistil a zahojil rány ve vašich srdcích. Abych vyjmul kameny a nahradil je masem. Přestaňte se už konečně bránit zuby nehty a dejte se mi cele k dispozici. Copak nejsem schopen proměnit to, co vás tak tíží, svazuje a po čem celou dobu toužíte? Mám dostatek moci, abych odstranil každou překážku, která stojí na cestě, na kterou jsem vás poslal. Důvěřujte mi. Já jsem přemohl svět. Patří mi veškerá moc na nebi i na zemi. A zůstanu s vámi až do konce světa.

Tak to jsou zaslíbení, která jsem zmínil ve formě, jako by to říkal Pán Bůh sám. My ale víme, že je Pán Bůh vyslovil skrze své služebníky a my je můžeme nalézt v Bibli. Můžeme s nimi tedy počítat. Boží zaslíbení jsou pravdivá. Jestliže Pán Ježíš říká, "že mu patří veškerá moc na nebi i na zemi," tak je to pravda. A jestliže nás ujišťuje, že je a zůstane s námi až do konce světa, tak mu v tom žádné možné i nemožně katastrofy nezabrání. Jak se říká: I kdyby trakaře padaly, tak Pán Ježíš s námi zůstane – nenechá nás samotné.

Tak a teď přijde ta obtížnější část: Totéž totiž požaduje i On od nás. I kdyby trakaře padaly, chce, abychom zůstali a pokračovali v cestě, na kterou nás poslal. Nejsme sami, ale počítejme s ranami a obtížemi. Jak se lidé chovali k Pánu Ježíši, budou se chovat i k nám. Apoštolovi Pavlovi dělalo radost, když mohl na svém těle nést podobné rány, jako nesl jeho Pán. Kéž by i nám radost nevzalo trápení spojené s cestou za naším Pánem. Vždyť cíl naší cesta stojí za tu trochu nesnází, které Pán Bůh dovolí, aby nás potkala.