Vyrovnávejte jeho stezky

„Vyrovnávejte jeho stezky !“ Tato výzva z úst Jana Křtitele přichází v době, kdy Pán Ježíš začínal veřejně působit v Izraeli. Co tato výzva znamená ? K čemu vyzývá ? A týká se i nás v dnešní době ?

„Matouš 3:1-3  V těch dnech přichází Jan Křtitel hlásající v judské pustině:

2  „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“

3  To je ten, o němž bylo řečeno skrze proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího v pustině: Připravte Pánovu cestu, vyrovnávejte jeho stezky!‘“

„Vyrovnávejte jeho stezky !“ Tato výzva z úst Jana Křtitele přichází v době, kdy Pán Ježíš začínal veřejně působit v Izraeli. Co tato výzva znamená ? K čemu nás vyzývá ? A týká se i nás v dnešní době?

V jiných překladech je použito slovo: „Vyrovnejte, urovnejte nebo přímé čiňte.“ Nejvíce však mi sedí v úvodu použitý studijní překlad: „Vyrovnávejte.“ Vzbuzuje ve mně asociaci s dluhem. Vznikl tady nějaký dluh, který je třeba „vyrovnat“, zaplatit, dát do pořádku.

Nevím, jaké máte zkušenosti s dluhy, ale já jsem se již několikrát zadlužil. A vím, jak se dlužník cítí. Jak je mu těžko, když nemá dost peněz, aby uhradil měsíční splátku. A naopak jakou má radost, když pošle splátku poslední. Jaký kámen mu spadne z ramenou, jak se cítí svobodný a jakou má ze své svobody radost.

A myslíte, že jsem se hned z prvního dluhu poučil ? Vůbec ne. Zase jsem si půjčil a tentokrát mnohem více než poprvé. A následovalo to samé. Ztráta zaměstnání, odklad splátek a nakonec úleva a radost z vysvobození z dluhové pasti.

Jak snadno člověk podlehne touze mít něco, co si normálně nemůže pořídit. Mít něco, co má můj soused, můj známý, můj spolupracovník. Mít něco, co vypadá tak lákavě. Když to získám, tak to se teprve budu radovat – to se budu mít !

Tak snadno a lehce vznikají naše dluhy, které je třeba vyrovnávat a vyrovnávat a vyrovnávat. Ne pouze jednou, ale pokaždé, když vzniknou.

Proto je mi tak blízký překlad: „Vyrovnávejte jeho stezky !“ K čemu mne, tebe, nás tato výzva vybízí ?

Pán Ježíš pověděl toto podobenství:

Matouš 18:23-27  „Proto je království Nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými otroky.

24  Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc talentů.

25  Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho jeho pán prodat i se ženou a dětmi i se vším, co má, aby tak splatil svůj dluh.

26  Onen otrok padl na zem, klaněl se mu a říkal: ‚Měj se mnou trpělivost, pane, a všechno ti vrátím!‘

27  I slitoval se pán onoho otroka, propustil ho a dluh mu odpustil.

Osud tohoto služebníka visel na vlásku. Byl mu odpuštěn nepředstavitelný dluh. Nevíme, jak se do dluhu dostal. Ale víme, že ho v žádném případě nemohl splatit. Jak je to podobné s naším dluhem vůči Pánu Bohu ! To, že naše vztahy k životnímu prostředí, k lidem, i k nám samým jsou zatížené našimi chybami, špatnými rozhodnutími a zlým jednáním, jsou jen pouhým následkem počátečního - nultého provinění.

A co zachránilo našeho služebníka od doživotního vězení pro dlužníky ? Když ho král konfrontoval s velikostí jeho dluhu a se spravedlivým trestem, tento služebník se pokoří a prosí svého krále o trpělivost. A král mu odpouští celý dluh. Jako král si to může dovolit. Patří mu totiž celé království.

Každý bankéř vám potvrdí, že „strkat hlavu do písku“ nikomu nepomůže. Když se budeme tvářit, jako když dluh neexistuje, bude jen stále narůstat, až nás jednou doženou exekutoři.

Vzpomínám si na jiné podobenství o zlých vinařích, kteří nechtěli platit nájem z pronajaté vinice. Na konci je uvedeno: „Ti vinaři si však řekli: ‚To je dědic. Pojďte, zabijme ho a dědictví bude naše.‘ Marek 12:7“

Myšlenka, zbavit se dluhu odstraněním těch, kdo nám dluh připomínají, je krátkozraké a nesplní svůj účel. Právě naopak. Jen potvrdí neodvratnost trestu. Tak tomu bylo i v citovaném podobenství: „Co tedy učiní pán vinice? Přijde, zahubí ty vinaře a vinici dá jiným. Marek 12:9“

Už tedy víme, že dluhy se mají řešit. Nejlepším způsobem jak uhradit dluh, který není možné zaplatit během lidského života, je prosba za jeho odpuštění. Opět mě napadá asociace z finančnictví – po vyhlášení osobního bankrotu následuje dohoda s věřiteli provázená odpuštěním významné části dluhu.

Ale co dosud nebylo zmíněno – co je tím naším nultým proviněním ? Kde a kdy se stala první chyba, která se s námi veze po celý život ?

Ve známe příběhu ze zahrady Eden čteme: „neboť Bůh ví, že v den, kdy z něho budete jíst, se vaše oči otevřou a budete jako Bůh, budete znát dobré a zlé. Genesis 3:5“

Víme, že Pán „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu“, takže hned od začátku se mu podobal – byl jako Bůh. Ale pokušitel Adamovi a Evě vnucuje myšlenku: Ještě vám něco schází do dokonalosti. Pán Bůh má něco, co vy nemáte. A můžete to mít. Je to tak snadné. Porušíte sice jeho příkaz, dostanete se do dluhu, který nebudete moci splatit. Ale co na tom. Hlavně, že to budete mít. Hlavně, že se už konečně vyrovnáte svému Pánu. Budete skutečně jako Bůh.

Adam s Evou pokušení podlehli. A proto vlastní pohled na to, co je dobré a co zlé, je v nás tak hluboce zakořeněn. Existuje cesta, jak se dostat ze zajetí vlastních představ o dobru a zlu?

Pán: „Jan 8:31  Ježíš říkal Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. 32  Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“

A „Co je pravda ?“, říká jakoby v souvislosti Pilát.

Domnívám se, že jedinou cestou k pravdě je restart. Kousnutím do jablka se nám do vnitřního systému dostal vir, kterého se zbavíme jen tak, že se vrátíme na začátek – těsně před to kousnutí a začneme úplně znovu.

A jak je to možné udělat ? Podobnou otázku před nějakým časem položil učený člověk jménem Nikodém: 'Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je starý? Nemůže podruhé vstoupit do lůna své matky a narodit se.“ Jan 3:4'

A odpověď si vypůjčím z jiného příběhu o bohatém mládenci: 'Ježíš na ně pohleděl a řekl jim: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno.“ Matouš 19:26'

Tak jako přesun v čase do Ráje nebo návrat do lůna matky připadá každému člověku nemožný, tak Pán Bůh v tom žádný problém nevidí. Je Stvořitel světa, vládce vesmíru – On může všecko !

Nemohu nepřipomenout můj oblíbený text ze žalmu 121: „Žalmy 121:1-2  Píseň stupňů. Pozdvihuji očí svých k horám, odkudž by mi přišla pomoc. 2  Pomoc má jest od Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi.“

Tak vzletně to vyjádřili kraličtí. Ale v tom je má naděje. Nežádám totiž o pomoc někoho sobě rovného. Pokud by tomu tak bylo, tak by mě vyslechl, pokýval hlavou a tím by to skončilo. Ale já se obracím na toho, který stojí za vším, čeho se dotýkám, co vidím i za tím, co jen tuším, že existuje. Proto mé prosby nepadají do prázdna, ale dotýkají se srdce toho, který mne má rád. A kdo miluje, ten není lhostejný. Mám dobré zkušenosti, že Pán Bůh odpovídá na mé prosby a dává míru vrchovatou. Až slovy žalmisty: „můj kalich přetéká.“

Před časem jsem četl slova ženy, která si na facebooku vylévala své srdce. V té chvíli jí bylo velmi těžko. A já jsem se jí snažil povzbudit slovy: Nejsi na to sama. A pak jsem dodal:Nikdo na to nemusí být sám.

A to je pravda, kterou bych chtěl vykřičet ve svém srdci i ve všech médiích:Nejsme na to sami.Nemusíme se s těžkostmi, starostmi, nemocí – prostě se vším, co nás drtí – potýkat sami. Všemohoucí Bůh nám podává ruku, aby nám pomohl s tím, co jsme si většinou nadrobili my sami. Jde mu o každého z nás. To dokázal i jeho Syn Ježíš Kristus na kříži. Jeden ze spoluukřižovaných slyší: „Ježíš mu řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“¶ Lukáš 23:43

Tak bych chtěl každého z nás povzbudit, že nikdy není pozdě a vždycky je právě ten správný čas k tomu, aby člověk vztáhl svoji ruku k Hospodinu. A On takovou prosbu neodmítne, ale každého prosebníka zachrání.

„Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Jan 3:16

Pán Bůh vám všem žehnej. „Věrný je Pán, který vás upevní a ochrání od Zlého. 2 Tesalonickým 3:3“ Amen