Patříme do Boží rodiny

Pokud jsme jako lidé vystaveni duchovní agresy, jsme naprosto bezbranní ? Můžeme se nějak bránit ? Můžeme dokonce bojovat za druhé ? Když uvěřím v Pána Boha, budu lépe chráněn před touto duchovní agresí ? To jsou dnešní témata.

Patříme do Boží rodiny

Galatským 4:4-7  Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu,

5  aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.

6  Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.

7  A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.

To, co mě hluboce oslovilo, co mi zazářilo jako jasný reflektor, je napsáno v šestém verši: „Poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.“ Tento Duch nešeptá, ale volá. Tak si to představuji, jako když maminka zavolá na své dítě, nebo když moje žena zavolá přes celou ulici na mne. Celá ulice je naplněna zvukem jejího hlasu. Každý chodec na chodníku pak má naprosto jasno: Tato žena a tento muž patří k sobě. Budou to zřejmě manželé. Budu se k nim muset chovat jako k manželům. A o něco podobného jde i v případě, když zavolá Duch, který je v našem srdci. To není žádné kníkání. To je mohutné zvolání. A komu je toto zvolání určeno ? Koho oslovuje ? Oslovuje našeho nebeského Otce. Ale není to žádný šifrovaný rozhovor, který je pro okolí nesrozumitelný a nebo jeho zdroj nelze zaměřit. Celému duchovnímu světu je naprosto zřejmé, odkud Duch volá, komu volá a co říká. A to je to, co mne oslovilo. Uvědomil jsem si, že volání Ducha v našem srdci je také proklamací – je to oznámení celému duchovnímu světu. Tento člověk je Boží dítě. On patří do Boží rodiny. Je pod Boží ochranou. Vždyť Pán Ježíš prohlásil, „že bez Božího dopuštění nám nespadne ani vlas z hlavy.“ Žádnou zbraň se nepodaří udělat, která by nás zničila. Žádný šíp nebo vrhací nůž nepronikne přes ochrannou linii takovým způsobem, aby nás smrtelně zranil. Můžeme si díky vlastní neopatrnosti odřít kolena, ale je k dispozici hojivá mast, která rychle hojí všechny bolístky.

Co pro nás takové prohlášení znamená ? Význam je pasivní a aktivní. Ten pasivní je již zmiňovaná ochrana. Pokud Pán Ježíš prohlásil, „že církev nepřemohou ani brány pekelné,“ tak toto prohlášení můžeme směle vztáhnout také na členy této církve. Říká se, že stavba je tak pevná, jak pevné jsou kameny, ze kterých je postavena. Tento příměr platí i o církvi a jejích členech – neboli o živých kamenech. A stejně jako platí o církvi, že její pevnost a odolnost nespočívá v ní samotné, totéž můžeme prohlásit o každém z nás. Kde je zdroj naší síly ? Jak odoláme všem pokušením a útokům toho zlého ? Najdeme skutečně nejlepší pomoc na konci svého ramene ? Anebo jsme v duchovním světě naprosto bezmocní a bezbranní ? Vždyť jsme jako slepci – do duchovního světa nevidíme. Jak bychom se mohli bránit neviditelným útokům ? Najednou přijde rána a ani nevíme, odkud přišla a kdo nás udeřil. Kdybychom se museli spolehnout jen sami na sebe, neměli bychom žádnou šanci na úspěch. Tak tomu ale není. Nejsme totiž sami. Každý jsme dostali Ducha. Stejného, jako měl Boží Syn tady na zemi. A tento Duch se nekrčí v koutku našeho srdce, ale pevně stojí a volá: „Abba, Otče.“

Tak si přitom vzpomínám na evangelijní příběh o dvou slepcích. Seděli na okraji cesty a kolem šel zástup. Uprostřed byl Pán Ježíš. A oni neustále volali: Ježíši, smiluj se nad námi. Pán Ježíš zrovna něco důležitého vykládal svým posluchačům. Tak volání slepců rušilo posluchače. Vždyť všichni napínali uši, aby jim neutekla ani hláska z toho úžasného živého Božího slova, které bylo plné duchovní moci. A teď tady otravují dva pobudové se svojí touhou po uzdravení. Ať dají pokoj. A taky jim to pěkně hlasitě dali najevo. „Buďte už konečně zticha. My chceme poslouchat.“ A dali si ti slepci říct ? Ne! Volali tím hlasitěji. Až se k nim Pán Ježíš sklonil. A to je to, co potřebujeme ze všeho nejvíce: Aby hlas Ducha v našem srdci dosáhl až k Božímu trůnu. Pak se k nám Pán Bůh skloní a zeptá se nás: Pavle, Petře, Aleno, co potřebuješ ? Co chceš, abych udělal?

U našich slepců to bylo jasné. Oni chtěli vidět. Ale vím já, co vlastně opravdu potřebuji ? Pojďme si položit otázku: Co vlastně potřebuji, co chci, bez čeho nemůžu dále skutečně žít? Jak odpovíme Pánu Bohu, až se k nám skloní, až se dotkne našeho srdce ? Budeme zmateně povídat něco o stánku pro Mojžíše, Eliáše a Ježíše jako Petr na hoře proměnění ? Nebo budeme mít stejně jasno jako oba slepci ? Je v našem životě něco tak zásadního, taková jasná překážka jako byla slepota, která nám brání, abychom žili plný duchovní život. Abychom přestali živořit, jen tak přežívat ze dne na den, jen tak se zoufale plácat, jako ryba na suchu ? Pokud něco dnes uvidíme, nenechávejme to na zítra, Právě teď je ta příležitost něco s tím udělat. Teď je ta chvíli k činu. Pán Bůh je připraven. Duch v našem srdci ho zavolal. On je tak blízko, že se nás dotýká svýma rukama. A ptá se: Jirko, Radime, Edito, co chceš, abych udělal ? Co tě trápí ? Co ti brání, abys dále žil svobodně a radostně ? Řekni mi to a já to spravím. Já to udělám pro svého jednorozeného Syna. Protože toho jsem již za tebe obětoval. Jak bych ti spolu s ním nedaroval všechno, co potřebuješ k plné radosti !

Teď se znovu vrátím k významu prohlášení – a to k tomu aktivnímu. Jaký dopad má toto prohlášení na naši aktivitu. Co to je ta naše aktivita v duchovní oblasti ? A máme skutečně být nějak aktivní ? Nestačí jen někde v povzdálí tiše vonět Kristovou vůní. A pasivně pozorovat, jak některé lidi ta vůně přitáhne a jiné odpudí?

Když se podívám na definici Boží zbroje, tak skutečně značná část zbroje je pasivní ochrana – přilbice, štít, boty … Ale přece jen je tam zníněna jedna útočná zbraň, a tím je meč. Ale není to meč Petrův, kterým uťal ucho chrámového služebníka. Také oblast boje není kolbiště a nepřátelé nejsou lidé, ale prostorem boje je duchovní svět a nepřátelé jsou duchovní bytosti. Je to tak, že přestože nevidíme, máme účinnou zbraň. A to nejen k obraně, ale také k útoku. Boží slovo je připodobněno dvousečnému meči, který proniká dovnitř na rozhraní duše a těla. Či-li pronikne tam, kam svým zrakem nevidíme a naše ruce se nedostanou. Tak můžeme úspěšně bojovat proti neviditelnému duchovnímu světu.

A jaké boje potřebujeme vybojovat ? Vzpomínám si na jednu ošklivou scénu ze série filmů „Pána prstenů.“ Hlavní hrdina je omotán pavučinou tak, že se nemůže hnout. Pak přichází jeho přítel a pomocí malého meče rozřezává pavučinu. Tak pulčík získává svobodu a ještě omámený může pokračovat dál na cestě.

Omlouvám se za tento příměr, ale je naprosto přesný k našemu tématu. Protože podobně jsou na tom lidé v tomto městě (a nejenom v něm). Jsou omotáni různými pavučinami, které jim nedovolí žít svobodně. Starostí zlého duchovního světa je nedovolit, aby prohlédli. A to je náš úkol. Bojovat za ty, kteří boje nejsou schopni.

Jak můžeme bojovat? Jsou vzácné chvíle, kdy i ten nejzarytější ateista začne volat k Bohu o pomoc. To první, co můžeme udělat, je prosit za takové chvíle pro každého člověka z Neratovic. A taková chvíle nemusí být jen drastický okamžik na prahu smrti. Zrovna tak to může být něco nádherného – okamžik vzájemného odpuštění mezi manželi, sourozenci nebo divuplný západ nebo východ slunce nebo něco podobně krásného, co se dotkne srdce člověka. Kraličtí přeložili: Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval k nám Bůh.“ Pán Bůh má nepřebernou zásobu způsobů, jak se dotknout srdce člověka, takže začne naslouchat. A to v našich modlitbách jde. Získat pro neratovické co nejvíce takových Božích dotyků a chvil, kdy budou naslouchat.

To druhé co můžeme udělat, je s Boží pomocí připravovat příležitosti, aby naslouchající neratovičtí měli co slyšet. Vždyť co bylo platné, kdyby Pán Bůh nechal pršet dotyky srdcí jako liják, kdyby lidé připravení naslouchat neměli co slyšet. Čteme: „A jak mohou uvěřit, když neslyšeli?“ Je naší povinností být svědky evangelia. A naše svědectví má být jasné a srozumitelné – jako když zazní trubka na poplach. Naše životy jsou listem, který si lidé čtou. Ale pokud mají uvěřit, potřebují slyšet evangelium, potřebují, aby naše ústa promluvila. Potřebují slyšet tu dobrou zprávu, že slovy písně: „Je pro mne ještě naděje.“ A to za nás Pán Bůh neudělá. To je náš úkol, náš podíl na Božím díle. To je naše vzácná příležitost k tomu, abychom k něčemu byli.

Možná, že mi v duchu odpovídáte: „Ale to jsme udělali už tolikrát.“ A někdo mi to řekl i do tváře: „Ale já už jsem vydal svědectví už všem lidem, které znám.“ Tak mi připadá, že jsem spolu s vámi, s Petrem a Janem na lodičce. No a co tam děláme ? Lovíme ryby. Lovili jsme celou noc a „nezabrala ani mřenka“, jak se říká. A pak ráno přichází Pán Ježíš a říká: „Hoši, zajeďte na hlubinu a vyhoďte ty sítě ještě jednou.“ A jako častokrát první reaguje Petr: „Kvůli tomu, že to říkáš ty, Pane, to udělám.“ A víte jak to dopadlo. Sítě se jim trhali úlovkem.

Tak já se teď cítím jako Petr. A možná, že se tak cítíte i vy sami. Celá ta léta vydáváte svědectví a je nás pořád stejně. Nechci vyvolávat plané naděje, ale vidím to jako velmi těžkou zkoušku věrnosti. Mám za to, že pro neratovické je ještě naděje. Zkusíme to spolu ještě jednou ? Pojďme to udělat jako Petr: „Kvůli tomu, že to říkáš ty, Pane Ježíši Kriste, půjdu a ještě jednou rozhodím sítě, ještě jednou vydám svědectví a budu očekávat na to, že se k mému svědectví přiznáš a promluvíš, dotkneš se posluchače.“

Modleme se za příležitosti, za setkání s lidmi, kteří budou ochotně naslouchat. Modleme se za moudrost ke svědectví. Modleme se za obrácení lidí, které dlouho známe a zatím jsou zatvrzelí. Modleme se za hledající a bloudící, aby nalezli včas pomoc a duchovně nezahynuli.