Pečeť

Mají křesťané nějaké potvrzení, nějakou pečeť, že patří Pánu Bohu a On patří jim ? A pokud ano, co všechno tato pečeť pro ně znamená ? Co znamená pro jejich nitro a pro jejich duchovní život ?  

2 Korintským 1:20-22 (CEP)  "Ke všem zaslíbením Božím, kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno `Ano´. A proto skrze něho zní i naše `Amen´ k slávě Boží.

21  Ten, kdo nás spolu s vámi staví na pevný základ v Kristu a kdo si nás posvětil, je Bůh.

22  On nám také vtiskl svou pečeť a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil.“

Třetí zamyšlení nad tím, jak Duch svatý v nás pracuje, se týká znamení, pečeti, potvrzení. Pečeť se obvykle dávala jako potvrzení pravosti významného dokumentu. A my jsme, naše srdce jsou takovým významným dokumentem. Apoštol Pavel píše sboru do Korintu: „Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí. 2 Korintským 3:3“ Tento verš je úžasný popis toho, o co vlastně jde. Celou bibli protkává zápas o jedno místo v nitru člověka. Je to místo, které je takovým řídícím stanovištěm. Odtud se ovládá, na co člověk myslí, co říká i co dělá. V každé válce vždycky šlo a vždycky půjde o to takové řídící centrum ovládnout. A tím centrem v případě člověka je, jak všichni tušíte, jeho srdce.

Moc se mi líbí obraz srdce jako listu, na který může Duch svatý psát. Copak asi je napsáno na prvním řádku tohoto listu ? Tušíte někdo ? Řekli jsme si to minule: Jsi Boží syn, jsi Boží dcera. A tak si to živě představuji. Přestože zbývá ještě spousta místa, Otec – Bůh přidává na konec listu svoji pečeť. Aby tak potvrdil pravost a pravdivost zápisu. Všechno, co Duch svatý napsal a ještě napíše nesmazatelným písmem do našeho srdce je pravda. A to se nezmění do konce našeho života.

A jakoby jedním dechem apoštol Pavel dodává: „a do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil.“ Rozumím tomu tak, že pečeť a Duch svatý spolu úzce souvisí. Pán Ježíš o sobě řekl: „jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ Jan 6:27 Tak jsem přemýšlel o tom, kdy se to stalo? Pomohl mi kralický překlad, kde čteme: „Nebo tohoť jest potvrdil Bůh Otec.“ Slovo „potvrdil“ už mi připomnělo dvě situace v životě Božího Syna. První, kdy na něj sestupuje Duch Svatý v podobě holubice. A to je znamením, potvrzením pro Jana Křtitele, který řekl: „A já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží.“ Jan 1:34 A druhá situace proběhla na hoře proměnění, kdy Petr plánoval postavení stánků a během toho se ozval z nebe hlas: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“ Matouš 17:5

Proto se domnívám, že tou živou pečetí v našem srdci je Duch svatý sám. Když říkám živá pečeť, chci nás tím odvést od tradiční představy úderu pečetidla, které vytvoří obraz v horkém vosku. Pečeť v duchovním významu je plná života a duchovní moci. Promlouvá k nám a hlasitě oznamuje celému duchovnímu světu, že jsme synové a dcery Boží – že patříme do Boží rodiny.

Teď když máme jasno ohledně podstaty Boží pečetě, mám odvahu přistoupit k tomu, jaký další význam pro nás tato skutečnost má – totiž že máme tuto pečeť ve svém srdci.

Je to velmi široké téma. Vyberu jen dva významy. Jeden vnitřní a druhý vnější.

Ten první zmiňuje apoštol Pavel ve 2. Kor 3:18: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“

„Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně.“ Tak si přitom vzpomínám na Mojžíše, kterému po setkání s Pánem Bohem tak zářila tvář, že si ji musel zakrývat, aby neoslňoval ostatní. A také si vzpomínám na dobu svého studia, kdy během zkoušek jsem měl k Pánu Bohu velmi blízko. Spolužák katolík mi v té době řekl něco v tom smyslu jako: „Pavle, ty tak záříš. Ty musíš být často v Boží přítomnosti, viď ?“ Kdyby však naše tváře jenom zářili, tak by to bylo asi málo. Ale taková zář je projevem hluboké vnitřní proměny. Říká se, že oko je studnou do duše. Ale i výraz celé tváře napovídá tomu, co se děje uvnitř lidského srdce. Samozřejmě, jsme-li upřímní.

Navíc my lidé vidíme jen to, co je na povrchu. Ale Pán Bůh vidí to, co je uvnitř. Proto duchovním obrazem není jen naše tvář, ale také naše nitro. A právě o ně jde na prvním místě. Vždyť z našeho nitra přicházejí myšlenky. Myšlenky dobré i špatné. Jde o to, abychom byli tou dobrou větví, která ponese ovoce. A jak toho dosáhnout ? Důkladnou přestavbou.

Tak si hned vzpomenu na přestavbu jádra kazatelského bytu. Nejprve jsme uvažovali o tom, že jenom natřeme staré jádro. Jenom takový hezký nátěr, aby to dobře vypadalo. Vždyť to ještě pár let může sloužit. A někdy později to můžeme předělat. Musím teď dodat, že si pořád myslím, že v tomto případě to byla pravda. Ale nakonec jsme se rozhodli, že staré necháme zbourat, vyhodit a necháme postavit zcela nové. A to je ten správný přístup k přestavbě našeho nitra. Vždyť Pán Ježíš sám řekl, že nové víno patří do nových měchů. Tak i nové duchovní dary patří do nového nitra. A já má za to, že právě takto postupuje Duch svatý při niterné přestavbě. Vezme sbíječku a rozbourá to staré, trouchnivé a postaví nové a bytelné. Vloží do našeho srdce ty nové měchy, které budou určeny pro nové věci, jež pro nás připravil.

Provází mě jedno heslo, které jsem zaslechl z kazatelny a vzal jsem je za své: „Pavle, buď ochoten opustit dobré pro to lepší.“ Jsme k tomu připraveni ? Jsme ochotni opustit to, co vypadá ještě docela dobře ? Jsme ochotni začít spolu s Duchem svatým nové věci ? Věci, které nemáme vyzkoušené a zprvu vypadají tak nejistě ?

Tak si připomínám stav učedníků v neděli večer po pátečním ukřižování Pána Ježíše. „Byli ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi.“ Jan 20:19 Najednou jsou ve zcela nové situaci a neví si rady. Dostávali prorocké slovo, slyšeli svědectví žen, ale přesto zůstávají v nejistotě a ve strachu. Tak si můžeme připadat, kdykoli se rozhodneme začít novou věc. Jsme bez zkušeností a nevíme, jak to dopadne.

Musím se přiznat, že já miluji takovou situaci. A doufám, že ani tady v Neratovicích tuto zamilovanost neztratím. Zatím vždy nová věc pro mne byla podobnou situací, jako když dítěti dáte plnou hrst lízátek. A to přes to, že každá nová věc pro mě znamenal hodně učení, řadu nezdarů a nových a nových začátků. Ale ta radost, když se věc nakonec podaří.

Přitom si stále znovu a znovu uvědomuji, jak v novém začátku nejsem sám. Že ne to já začínám něco nového. Ale je to Duch svatý, který začíná budovat něco nového v mém nitru a zároveň mě povolává k novému úkolu. A tento nový úkol jsem si nevymyslel sám, ale stejný Duch ho pro mne připravil. A to je princip, který platí pro každého z nás. Duch svatý nás zve ke změnám. Ke změnám našeho nitra a k novým úkolům. Tyto dvě věci jdou spolu ruku v ruce. Přestavba nitra a nový úkol. Nový úkol beze změny uvnitř bychom nezvládli. A nový úkol nedostaneme, pokud nebudeme ochotni ke změnám sebe sama.

Teď se krátce zmíním o tom druhém – vnějším významu Boží pečetě. V našem textu jsme četli, že „do srdce nám dal svého Ducha jako závdavek toho, co nám připravil.“ A já se teď odvážím říci, že to, co nám připravil, nám také dá v určité míře již teď a tady. Proč si to myslím ? Vycházím z jiného biblické textu z Ef 1. kap. verš 3., kde se píše: „Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů.“ Duchovní požehnání všemi nebeskými dary – co si pod tím představit ? A je to vážně úplně všechno ? Už jsem to asi řekl: Tak stojím na okraji Božího království. Dívám se dovnitř a vidím spoustu krásných darů. Rád bych si alespoň některé vzal a nemám dost odvahy. Můžeme si vzít sami každý duchovní dar, co nás napadne ? Nebo jsou duchovní dary jen pro vyvolené ?

Vzpomínám si na další biblický text: To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. 1 Korintským 12:11 Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce. To je ten správný princip. Je tu prostor pro naše přání, pro naše prosby. Ale Duch svatý je svrchovaný Pán, který rozdává duchovní dary podle vlastního uvážení.

Ještě jedna věc mne zaujala: „každému zvláštní dar“. To slovo „zvláštní“. Není to nějaký náhodný dar, ale přesně vybraný pro toho kterého křesťana. Připomínám mi to myšlenku o kříži, který neseme a ten je přesně uzpůsoben našemu nitru. Podobně i duchovní dar nebo dary jsou přesně uzpůsobeny naší osobnosti. Tomu, jaké nás Pán Bůh stvořil. Tomu, jak nás Duch svatý již proměnil.

Teď mi vše, o čem jsme hovořili, zapadlo jako mozaika. Je tu člověk, který si sebou nese svoje nitro. A je tu Duch svatý, který člověka proměňuje, aby se čím dál více podobal svému Stvořiteli. A tentýž Duch tomuto člověku dává duchovní dar a spolu s ním i úkol. Oboje dává podle svého uvážení. Nikomu nedá nic, pokud k tomu nedozrál. Pokud k tomu nebyl proměněn. A ani úkol, pokud k němu nebyl duchovně obdarován.

Jsem vděčný, že můj duchovní růst má plně v rukou Duch svatý. A totéž platí i o každém z vás. Vzpomínáte si na ten vlas. Ani ten nedokážeme protáhnout o milimetr. On prostě sám roste.

Na druhou stranu bych se mohl bránit. Mohl bych se rozhodnout, že se nechci nechat proměňovat. Ale o kolik dobrých změn, věcí a situací bych potom přišel.

Já nechci přijít ani o jednu věc, kterou pro mě Duch svatý připravil. Pokud také toužíte po dobrých věcech, pojďme to spolu říci Duchu svatému v modlitbách.

Požehnání:

"Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi." 2 Korintským 13:11,13