Žalm 132,1-18
Kdo by si nepřál, aby Hospodin přebýval v jeho domě, v jeho bytě, v jeho rodině ? A proč ? Jaký to má význam nebo dopad ? Z jakého důvodu o to stojíme ? A stojí to vůbec za to ?
V době krále Davida byla symbolem Hospodinova příbytku truhla smlouvy. Možná, že si pamatujete, že tuto truhlu ukořistili nepřátelé Izraele. Pro ně však Boží přítomnost nebyla požehnáním. Právě naopak. Působila mezi nimi jako nákaza a mnozí zemřeli. Až se rozhodli tuto truhlu odnést na okraj svého území. A tak má král David příležitost získat truhlu smlouvy zpět. A pak dochází k tomu, že tato truhla je dopravena do Izraele na dvakrát. Během prvního pokusu se stane nehoda, umírá jeden služebník – tuším Uziáš. David dostává strach a tak nechává truhlu na půl cesty u jedné rodiny. Co následuje ? Díky Boží přítomnosti v tomto domě spočine úžasné požehnání. Na co místní hospodář sáhne, to se mu podaří. Jeho stáda se rozrůstají a úroda na polích je tak velká, že se mu nevejde do stodoly. Taková hojnost krále Davida přesvědčila. Znovu vydává pokyn a truhla smlouvy konečně spočine uprostřed Izraele. A to je to nejlepší místo pro Boží přítomnost – uprostřed Izraele, uprostřed naší domácnosti, uprostřed našeho srdce.
Tak už známe odpověď na otázku, proč bychom si měli přát, aby Hospodin přebýval v našem domě. Nutně vyvstává další otázka. Jak toho dosáhnout ? Jak povbudit Pána Boha, aby povstal a spočinul ve svém příbytku ?
David napsal: „Jistěže nevejdu do svého domu, na svoje lůžko nelehnu, svým očím nedovolím usnout, svým víčkům nedám poklesnout, dokud nenajdu domov Hospodinu, příbytek Jákobovu Mocnému.“ A Pán Bůh odpovídá na Davidovo úsilí: 'Hospodin si přece Sion zvolil, oblíbil si jej za svůj příbytek: "Zde je mé spočinutí na věčné věky, zde budu přebývat, jak toužil jsem!”'
Jsme svědky toho, že se potkaly dvě cesty. Davidovo úsilí nalézt „domov Hospodinu“ a touha Stvořitele spočinout, přebývat uprostřed svého lidu. To, že David usiluje o Boží přítomnost, není pouze jeho chvilkový nápad. Není to nějaké nevhodné poblouznění, pokus o manipulaci, snaha připoutat Pána Boha na jedno určité místo. Právě naopak. Je to přání hostitele, který má otevřenou náruč a srdce pro příchozího. A v tomto případě si je zcela jist, že tím příchozím bude Hospodin sám.
Také jsme svědky toho, že tato touha není jednostranná. Po společenství netouží jenom David. Četli jsme: „zde budu přebývat, jak toužil jsem!“ I Pán Bůh má své srdce naplněné touhou. On z hloubi svého srdce chce spočinout, chce přebývat se svým lidem. A ne někde na okraji. Ale uprostřed všeho dění. Uprostřed Božího lidu, ale také uprostřed každého lidského srdce.
Nemohu nevzpomenout na list ze Zjevení: „Aj stojím u dveří a tluču. Kdo mi otevře, k tomu vejdu a budu s ním večeřet.“ Můžeme si být jisti, že když Pán Bůh přichází, nepřichází s prázdnou. On má, co nabídnout. A je na každém společenství, na každém z nás, jestli ho necháme venku. Ani si neumíme představit, o co vlastně přicházíme. Jsme jako král David. Teprve, když viděl, jak Hospodinova přítomnost přináší úžasné požehnání jedné izraelské rodině, teprve potom svolil k další cestě truhly smlouvy – další cestě Hospodina do nitra Božího lidu.
Znovu opakuji: Nevíme, o co přicházíme a nedokážeme si to představit. Vždyť pravdivé je Boží slovo, které zní: „To, co na mysl lidskou nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ A když ho skutečně milují, jak by ho mohli nechat stát přede dveřmi ? Copak milovanou osobu nepřivítáme s otevřenou náručí. Není to tak, že už dávno před jejím příchodem se díváme na hodinky ? Čas od času vyhlédneme z okna nebo ze dveří a říkáme si: Už by tady měl být, už by tady měla být. Kde se tak toulá ? Proč už nepřichází ?
Toužebné očekávání. To je ten správný způsob, jak povzbudit Pána Boha k povstání a ke spočinutí. Tak jsem si díky jednomu mládežníkovi znovu nedávno připomněl svůj oblíbený verš. Je to opět list ze Zjevení. Píše se tam zhruba toto: „Kdybys byl studený nebo horký, ale že jsi vlažný, tak tě vyvrhnu ze svých úst.“ Citoval jsem ho vlastně i minulou neděli. Ale dnes znovu promlouvá do naší situace. Protože vlažnost odradí a zchladí každé nadšení a zapálení pro věc. Chceme-li Pána Boha odradit od toho, aby nám věnoval svůj čas, tak buďme vlažní. Ale pokud toužíme po tom, aby Hospodin spočinul a přebýval v našem společenství a v našich domovech, buďme extrémní. Ne ve svých činech, ale ve svých vztazích. Nemusíme se bát, že bychom pak narazili na Boží straně na překážku. Právě naopak. Na té Boží straně je vše připraveno. Jeho náruč je otevřená, jeho srdce hoří. Už, už se připravuje k tomu, že povstane. A co uděláme my ?
V takové chvíli se pozná, nakolik myslíme své pozvání Božímu Synu vážně. Pokud jsme zvali lehkovážně, pokud jsme to vlastně nemysleli až tak vážně, může nás Boží srdečné přitakání zaskočit. „A Ty bys Pane skutečně přišel ? No, víš já jsem vlastěn ještě k opravdovému vztahu nedozrál. Víš co, zkusíme to spolu zase příště, jo ?“
Možná, že jste sami už prožili podobné odmítnutí. Nebo jste někoho sami odmítli. Mně se to stalo vícekrát. A to většinou, když šlo o vztah k dívce, o kterou jsem měl zájem nebo která měla zájem o mne. Samozřejmě hovořím o době, kdy jsem byl svobodný. Ale udělal jsem to i v situaci, kdy jsem dostal nabídku ke studiu bohosloví. Tak mi utekla příležitost. Příležitost již od mládí přebývat v Boží přítomnosti a slovy žalmisty: „Přemýšlet o jeho zákoně dnem i nocí.“
Kolik příležitostí, kolik nabídek z Boží strany si necháme utéci mezi prsty ?
Představme si ale, že chytneme tuto Boží nabídku, jak se říká, „za pačesy.“ Co tím získáme ? Mnohokrát jsem četl a sám jsem to také přijal, že jsme stvořeni, jsme uzpůsobeni k tomu, aby v nás Pán Bůh spočinul a přebýval.
To první: Pokud v nás Hospodin spočine a bude přebývat, naplníme Boží úmysl. Jako když mlýnek na mák začne mlýt správnou surovinu, nebo když se automobil vydá na cestu. Všechno bude tak, jak to má být. Všechno pošlape jako správně seřízené švýcarské hodinky.
To druhé: Minulou neděli jsme uvažovali o Božím požehnání. A také tam, kde byla truhla smlouvy, se Boží požehnání projevilo v nebývalé a nepřehlédnutelné míře. Každý o tom věděl. Té rodině Pán Bůh žehná. Až se o tom dozvěděl král David. Proto se domnívám, že bude-li Pán Bůh přebývat v našem společenství, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Každý v našem okolí pozná, uvidí, že tomuto společenství Pán Bůh nebývalou měrou žehná.
A to třetí: Zcela přirozeně se naše srdce, naše hrdla a ústa otevřou ke chvále. Kdo by neděkoval, když vše, do čeho se pustí, se podaří ? A mám za to, že v takovém případě nebudeme děkovat a chválit jen my sami. Pán Bůh je mocen se dotknout i lidí v našem okolí. Také oni mohou nahradit spílání a nadávky, za ocenení toho, jak nám Pán Bůh žehná. Vždyť požehnání má tu vlastnost, že se rozlévá. Proto, když Otec nebeský bude žehnat nám, pár drobků tohoto požehnání se dostane také k našim bližním. Pak zazní chvála ze všech úst v Neratovicích. A to je mé tajné přání. Pojďme se za to modlit.