Neprošvihli jsme svoji šanci ?

Lukáš 2:25-52

Začnu otázkou. Je celoživotní služba jen pro zvlášť obdarované jedince ? V textu, který jsme četli, to tak na první pohled vypadá.

Simeon – mimořádně obdarovaný muž. O kolika mužích starého zákona je napsáno, že: „Duch svatý byl s ním.“ V jiných překladech čteme: „Duch svatý byl v něm.“ Ještě tak o Jobovi bylo napsáno, že „Je to muž bezúhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ Jób 1:8 Ale byl s ním Duch svatý? Enoch chodil s Bohem. K prorokům se stávalo slovo Hospodinovo. Ale trvalá přítomnost Ducha svatého v nitru člověka ? To je zcela výjimečné obdarování. Schválně, jestli odpoledne doma najdete jiného Izraelitu, se stejným darem.

Prorokyně Anna. Opět zcela mimořádný člověk. Vzpomínám si jen na prorokyni Debóru. (Soud 4) Ale jinak nevím, že by Pán Bůh svěřoval ženám prorockého Ducha.

Nakonec Pán Ježíš. Nevím, jestli jste si všimli. Pánu Ježíši je dvanáct let. A v tomto věku je schopen diskutovat s učiteli zákona. Nikde nestudoval. Z lidského hlediska sotva pobral rozum. A přitom rozumí duchovní disputaci. Klade rozumné otázky. A nejen to: „Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.“ Kde se vzala ta moudrost ? Kde se vzali ty odpovědi ? Pokud jsem v případě Simeona a Anny hovořil o mimořádnosti, tak v případě Pána Ježíše se jedná o zázrak. Takovou moudrost není možné získat díky učení se tesařině.

Je pravda, že každá z těchto biblických postav měla před sebou mimořádný úkol. Proto dostali i mimořádné obdarování. Duch svatý byl mimořádně přítomen v jejich nitru. Díky němu pak vytrvali a byli připraveni pro výjimečnou situaci. A během ní také obstáli. Simeon požehnáním Ježíše a proroctvím Marii. Anna chválou Boha a  rozhovorem o tomtéž Ježíši. A dvanáctiletý Ježíš moudrými otázkami a odpověďmi, kterými uváděl v úžas své okolí.

Musím tedy zákonitě pokračovat otázkou: Má každý z nás před sebou nějaký mimořádný úkol ? A pokud ano, jak se o něm dozvím a jak se na něj mám připravit ? Možná vám připadá, že je to trochu moc otázek najednou. Podívejme se tedy na ně pěkně popořadě.

Nejprve tedy: Má každý z nás před sebou nějaký mimořádný úkol ? Shodneme se asi na tom, že každý z nás je naprosto jedinečný. Moc se mi líbí obraz lidského těla. Každý den se na něj dívám. Udivuje mne, jak je dokonale promyšlené. Jak jednotlivé části jsou jiné, ale přitom si vzájemně slouží. Nic není zbytečné a jaksi navíc. Každou část těla potřebuji. Bez palce už bych nebyl úplný. Čas od času bych se dostával do pěkných potíží. Kdybych neměl palec. Využijme tuto známou představu a použijme ji jako příměr na sbor Církve bratrské. Je jedno, jestli tím sborem budou Benátky, Mladá Boleslav nebo Neratovice. V každém případě platí, že každý člen sboru je naprosto jedinečný. A odvážím se říci, že nikdo takový se již nebude nikdy opakovat. A to už jsem blízko stejně jedinečnému a mimořádnému úkolu.

Pán Bůh je neskutečně bohatý. Mohl by si své služebníky udělat z kamenů. Ale On se rozhodl, že bude používat nás – lidi. A s námi – lidmi – pak hospodaří stejně jako s částmi lidského těla. Žádný člověk není zbytečný. Nikdo není jaksi navíc. To neznamená, že si Pán Bůh neporadí, když někdo odpadne. Ale to není v první verzi Božího plánu. V té první verzi se počítá úplně s každým. A jak jsme viděli, počítá se od těch nejstarších babiček až po dvanáctileté mladíky. Věk nerozhoduje. Ať žena nebo muž, každý je postaven na mimořádné a jedinečné místo. Každému z nás přicházejí zcela mimořádné a jedinečné příležitosti. A je jenom na nás, jestli je využijeme.

Uvědomil jsem si, že už jsme si s manželkou mnohokrát řekli: Toto se již nebude opakovat. Musíme si to proto pořádně užít. A ke stejnému přístupu povzbuzuji i vás. Vyhlížejte mimořádné příležitosti. Očekávejte je. A když přijdou, tak si je maximálně užijte. Protože se nebudou opakovat.

Další otázkou bylo, jak se o mimořádném úkolu dozvím. Simeonovi to předpověděl Duch svatý. Jsem si jist, že stejným způsobem se to dozví i každý z nás. A jak ? Mám v této souvislosti rád biblický text: „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh …“ Židům 1:1 Jinými slovy bych řekl, že způsob promluvy Pán Bůh přizpůsobuje každému z nás. Každý z nás vnímá a chápe různým způsobem. A protože nás Hospodin učinil, dobře to ví. Promluví k nám přesně takovým způsobem, který je pro nás přijatelný, snesitelný a důvěryhodný.

Někdy Hospodin promluví pomocí Gedeonova rouna. Před mnoha lety jsem šel po cestě. Zrovna hodně foukalo a zároveň padal déšť. Přitom jsem dobře věděl, že cíl mé cesty se Pánu Bohu nelíbí. A tak jsem řekl: Pokud se mám zastavit a vrátit domů, ať se deštník otočí na ruby. A během několika vteřin zadul vítr zespoda a deštník se otočil, vzpěry se polámaly. Už se nedal použít. Musel jsem ho vyhodit do popelnice. Ale ! A to je závažné. Neposlechl jsem a pokračoval jsem dál ke špatnému cíli.

Zhruba před třemi lety ke mně Pán Bůh promluvil v mém nitru. A položil my na mysl úžasný úkol: „Pavle, chci abys mi sloužil jako kazatel.“ A já jsem poslechl a proto jsem dnes spolu s vámi na Zoomu.

Co jsem těmi příklady z vlastního života chtěl říci ? Mohu vám potvrdit, že Pán Bůh ke každému z nás mluví srozumitelně a odpovídajícím způsobem. K dítěti mluví jako dítě. Ke kostnatému starci jako stařec. K letničnímu jako letniční. Prostě ke každému tak, aby mu dobře porozuměl. Aby se nikdo z nás nemohl vymlouvat. Pokud neposlechnu Boží výzvu, není to proto, že bych neporozuměl. Je to vždy proto, že se mi nechce.

A poslední otázka byla: Jak se mám na mimořádný úkol připravit? A mám se vůbec nějak připravovat ? Pán Bůh ví, jak na tom sami jsme. Dobře ví, že jsme jen hlína – prach. Vítr zavěje a my jsem odváti pryč. Proto ví, že musí něco s námi udělat. Abychom byli použitelní, musí nám dát nástroj. A musí nám vysvětlit nebo nás naučit, jak nástroj používat.

Existuje drastický způsob, jak naučit dítě plavat. Hodit ho do rybníka. Údajně většinou zafunguje podvědomí a dítě se skutečně rozplave. Mně se stalo něco podobného. Zhruba před třemi lety mi obvykle příprava kázání trvala tři soboty. Tak si takhle v klidu pracuji na kázání pro jeden nejmenovaný sbor Církve bratrské. Když tu mi zavolá kazatel z jiného sboru téže církve: „Pavle, nemohl bys u nás kázat ?“ Tak co teď. Stejný kazatel mi dlouho před tímto rozhovorem řekl, že pozvání ke kázání se prostě neodmítají. Tak jsem souhlasil. A hned vzápětí jsem se sklonil k modlitbě: „Tak, Pane Bože, to jsem zvědav, jak to uděláš. Já na to nemám.“ Ta kázání totiž byla dvě neděle těsně za sebou. Mým obvyklým tempem se příprava nedala stihnout. Šest sobot jsem k dispozici neměl. Měl jsem už jenom dvě soboty. A Pán Bůh se k mé zoufalé prosbě přiznal. Příští sobotu jsem dokončil jedno kázání. A další sobotu jsem napsal to druhé. Díky Božímu nástroji se zkrátila má příprava kázání ze tří sobot na tři hodiny.

Tímto příkladem ze života jsem vás chtěl povzbudit. Nemusíte se bát. Když Pán Bůh posílá úkol, posílá také nástroj. Jeho slovo je dokonalé. Jsou v něm obsaženy obě stránky. Pozvání, příležitost k činům a také povzbuzení, posilnění a vyzbrojení. Na nás je pouze důvěra. Důvěra v Boha, který si nás používá. Používá si nás proto, abychom ho poznali. Abychom ho poznali jako Všemohoucího. Jako toho, pro kterého naše slabost není překážkou. Jako toho, v jehož moci překonáme každou nesnáz. Vždyť právě proto poslal na zem svého Ducha. Aby chodil s námi. A když si nevíme rady, když už nemůžeme, aby nás přenesl a postavil znovu na pevnou zem.

Tak co si můžeme dnes odnést ? Každý z nás je naprosto jedinečný. Každý z nás má naprosto jedinečný úkol. A také k němu dostal potřebný nástroj. Otázkou zbývá: Poslechneme ? Chopíme se nabízené příležitosti ? Kéž se necháme strhnout příkladem proroka Izajáše: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Izajáš 6:8 Amen.

https://zoom.us/j/95430032796?pwd=ZW9HUVdFSGwrNXNnRWkrbmg2YlN1QT09