Kdo nám říká pravdu ?

Matouš 6:31-34; 7:28-29; 8:1-13; 7:7-11

Vybral jsem několik textů z Matoušova evangelia, abych ukázal – abych demonstroval jednu věc. Jedna věc byla totiž tak jasná, a přitom tak překvapivá ! Tato věc doslova šokovala následovníky Pána Ježíše. Četli jsme: „Zástupy byly ohromeny.“ A copak zástupy tak ohromilo ? Řekne mi to někdo z vás ?

Ano. Bylo to jeho učení. A co na tom jeho učení bylo tak ohromující ? Čím se jeho učení tak lišilo od všech dosavadních učitelů Zákona ? Tady mi opět může někdo z vás pomoci ?

Přesně tak. On neučil jako všichni okolní učitelé Zákona. On učil jako ten, kdo má moc ! To, co říkal Pán Ježíš. Slova, která vycházela z jeho úst, nebyla prázdná. Některé řečníky hodnotíme úslovím: Mluví, jako kdyby mlátil prázdnou slámu. Ale to nebyl případ Pána Ježíše. On, již svým způsobem projevu. On, už se svými slovy dotýkal srdcí posluchačů.

Když skočíme do času po zmrtvýchvstání, tak si můžeme připomenout cestu do Emauz. Co říkali učedníci, které Pán Ježíš doprovázel. „Což v nás srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ Lukáš 24:32 Už pouhá slova rozhořela srdce posluchačů.

Stalo se vám to někdy ? Byli jste na shromáždění. Pozorně jste poslouchali. A najednou jste zjistili, že vaše srdce naplňuje pokoj, radost. Nebo naopak jste silně znepokojeni svým duchovním stavem. Anebo jste prožili něco podobného jako zmínění učedníci. Vaše vlažné nebo studené srdce se znovu rozhořelo. A vy jste v té chvíli byli ochotni opět začít bojovat na duchovní frontě. Byli jste zase ochotni opustit to, co vás svazuje. A byli jste ochotni znovu vykročit na úzkou cestu. Byli jste ochotni se znovu přimknout k Pánu Ježíši. Protože jen On má slova věčného života, jak poznal apoštol Petr.

Dosud jsme se věnovali slovu. A teď pokročíme dál. Jakým způsobem se v Izraeli ověřovala platnost proroctví ? Mám za to, že úplně stejným způsobem se dá ověřit i platnost každého současného kázání. I toho mého. Úplně stejný způsob je zmíněn i v Novém Zákoně. Jak poznáte, zda se jedná o kmen zdravý ? No přece po ovoci. Ovoce dosvědčí pravost slova.

Tak co se to stalo, když Pán Ježíš sestoupil z hory, kde vyslovil úžasné kázání ? Už jsme si připomněli, že všichni posluchači byli ohromeni. Ale, jak víme, všechno hezké jednou skončí. I to dnešní kázání. A pak dojde na lámání chleba, jak se říká. Je to vůbec pravda, co jsme dnes slyšeli ? A jestli ano, tak to pojďme vyzkoušet. Pojďme to otestovat.

Uvažujme teď spolu o zkoušce pravdivosti. V čem spočívala v případě Pána Ježíše ? V osmé kapitole Matoušova evangelia je zmíněna celá řada zkoušek. Já jsem vybral dvě z nich. Boží Syn nejprve potkává malomocného. A co ten malomocný chce ? To by nikoho z vás asi nenapadlo. "Pane, chceš-li, můžeš mě očistit." A jak zareagoval náš Pán ? "Chci, buď čist." Tak jednoduše a prostě to zaznělo. Ale bylo to skutečně tak prosté a jednoduché ?

Představte si sami sebe. Půjdete dnes domů. Kázání, jak věřím, vás hluboce osloví. Vaše duše bude jásat nebo bude hluboce zamyšlená. Podle toho, co zrovna potřebuje. A teď k vám po cestě přistoupí nemocný člověk. Bude vědět, že jste křesťan – křesťanka. A tak nebude váhat. „Pane – paní, chcete-li, můžete mě uzdravit.“ Co byste v takovém případě odpověděli ? Zcela přirozeně a bez zaváhání by z vašich úst vyšlo: „Chci, buďte uzdraven – buďte uzdravena ?“

Druhý příběh, který jsem zmínil, jde ještě o kousek dál. Nemocný člověk není ani přítomen. Místo něho žádá jeho pozemský pán - setník. "Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí." Pán Ježíš je ochoten jít za tímto služebníkem. Ale jeho návštěva je odmítnuta. Kupodivu toto odmítnutí neznamenalo konec zájmu o nemocného. A naopak Pán Ježíš velice ocenil hloubku víry setníka.

Je tomu podobně, jako když nám někdo zavolá nebo pošle SMS. Jsem nemocen, Pavle. Je nemocný můj příbuzný, Petře. Syn mé kolegyně je těžce nemocen a trpí, Tomáši. Modli se, prosím, za jeho uzdravení. Co v takovém případě odpovíme? A pokud se budeme modlit, co si přitom budeme myslet ? Modlím se, prosím Pána Boha o uzdravení. A přitom si v duchu říkám: snad to vyjde. Nebo mám v této věci jasno ? Pán Ježíš měl v této věci naprosto jasno. Jednak si byl jist, že právě tento čin mu připravil nebeský Otec. A pak dobře věděl, že v jeho nitru je dostatek moci. Dostatek moci k tomu, aby se to stalo. Aby se slovo stalo skutečností. Když řekl: "Chci, buď čist," byl si jist, že malomocný bude očištěn. Ani stopa po nějakém zaváhání. Ani stopa po „možná“, „asi“ nebo „snad“.

Vzpomínám si na Štěpánovu řeč k zástupu Židů. Mám na mysli tu část, kdy připomínal uzdravení z malomocenství. Připomínal: „A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen Syřan Náman.“ Lukáš 4:27

A když se podívám do našeho sboru. Kolik z nás je nemocných ? A kolik z nás má jistotu, že budou uzdraveni ? Kolik z nás má stejnou jistotu, jako měl Pán Ježíš ? Kolik z nás se odváží vyslovit tu prostou větu: "Chci, buď čist ?"

Možná, že mi namítnete: „Nikdo z nás ale není Pán Ježíš !“ Je to pravda. Nikdo z nás není tím prvním Božím Synem s velkým „S“. Ale zároveň to není pravda. Copak nejsme jeho sestrami a bratry ? Copak nepatříme do Boží rodiny ? V epištole Římanům čteme: „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ Římanům 8:32

„Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ Pokud je to pravda, můžeme se směle chytnout Božího zaslíbení. To zaslíbení jsme četli v posledním úryvku z Matoušova evangelia. „Žádejte, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.  Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“

Rádi si se svojí manželkou připomínáme jedno podobenství Pána Ježíše. A to právě sedí jako ilustrace k tomuto zaslíbení. Možná, že vám také vytanulo na mysli. Pomůžete mi někdo ?

Ano. Je to příběh o neodbytné vdově. Její úsilí domoci se práva končí rezignací. Rezignací ateistického soudce, který říká: „I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří." Lukáš 18:4-5

Rozumím tomu tak, že cílem našich modliteb není umořit Pána Boha. Ale toto podobenství nás vybízí k neodbytnosti. Jak víme, vdova neukecala soudce k smrti. Nebylo to o množství slov. Ale bylo to o pravidelné vytrvalosti. Den za dnem. Kapka za kapkou. Až přetekl pohár trpělivosti soudce. A v Božím případě jde o podobný pohár. Pohár, který je naplňován našimi upřímnými prosbami. Prosbami plnými důvěry a očekávání. Prosbami plnými úcty a bázně. Podobně prosil i malomocný: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit."

V této prosbě je skryta důvěra, ale také svrchovanost. Boží svrchovanost. To Pán Bůh rozhoduje o tom, zda naši prosbu vyslyší. On má poslední slovo. Přesto stojí za to našimi prosbami naklánět Pána Boha na svoji stranu. Aby vyslyšel, co mě trápí. Aby vyslyšel mou prosbu. Aby se nade mnou smiloval. Aby se slitoval nad tím, kdo trpí. Aby vyřešil mé strádání. Nebo trápení mých blízkých.

Tak tímto povzbuzením a zároveň prosbou bych zakončil. Pane smiluj se nad mnou hříšným. Přicházím k tobě takový, jaký jsem. A mohu se spoléhat jen na tvé milosrdenství. Prosím pomoz mi. Pomoz mi podle své nesmírné moci. A posiluj moji důvěru a naději. Amen.