Co vidíme ?

„Všechny národy vidí jeho slávu.“ Toto slovo mě vede k zamyšlení: Vidím já sám Hospodinovu slávu ? A pokud ji já – křesťan nevidím, jak by ji mohly spatřit všechny národy ? Tato situace je zřejmě přesně popsána známým slovem: ...

Žalmy 97:1-9

„Všechny národy vidí jeho slávu.“ Toto slovo mě vede k otázce: Vidím já sám Hospodinovu slávu ? A pokud ji já – křesťan nevidím, jak by ji mohly spatřit všechny národy ? Tato situace je zřejmě přesně popsána známým slovem: „aby hledíce hleděli a neuviděli, slyšíce slyšeli a nechápali, neobrátili se a nebylo jim odpuštěno.“ Marek 4:12 Přesto víme, že každé slovo, které vyřkne Bůh, se k němu nevrací s prázdnou, ale vykoná to, k čemu je poslal. Jinými slovy: Každé Boží slovo zanechává za sebou viditelnou stopu. Jako světlice nebo střela pro noční vidění. Čili když prohlásím: Kde je ten Bůh, vždyť ho nevidím ! Není to způsobeno tím, že Hospodin není vidět. Ale tím, že se neumím koukat. Ztratil jsem schopnost vidět to, co Bůh koná. A ON nemá nikdy pauzu na oběd. Pracuje pořád. Pořád – kromě sedmého dne odpočinku.

Když přemýšlím o ztrátě schopnosti vidět Boží stopy, musím připomenout známý biblický text: „A očí svých pomaž kollyrium, abys viděl.“ Zjevení Janovo 3:19 Pak prohlédnete. Pak uvidíte to, co je ve skutečnosti zcela zjevné. A nemusíte kvůli tomu chodit až do Himalájí. Je to vidět na každém místě naší země. Stačí pohlédnout vzhůru. Copak změny počasí nejsou podivuhodné ? Jsou zcela mimo schopnosti člověka. Přesahují je. A člověk je navíc vůči těmto změnám naprosto bezmocný. Přesto je stále tady na zemi – živý a zdravý. Je pravda, že někteří lidé jsou zasažení tornády nebo blesky. Ale většina z nás tu zůstává. Přes všechna neštěstí si žijeme klidně dál jako by se nic nestalo. Jak krátká je lidská paměť ! Jednu chvíli je nitro člověka naplněno hrůzou. Vzápětí všechno zapomene a žije si klidně dál, jako by se nechumelilo.

A noční obloha ? Kolik vzdálených a nepoznaných světů je kolem země. Chápu, že země není centrem vesmíru. Ale je z ní okolní vesmír dobře vidět. A zase znovu. Díváme se na vzdálené hvězdy. Vidíme výsledek Boží stvořitelské tvůrčí invence, ale nevidíme v tom zásah Stvořitele. Mluvíme o velkém třesku, o náhodě, o vzniku vesmíru z ničeho. Jsme sice díky těmto úvahám na dobré cestě. Vidíme problematiku stvoření světa. Ale zůstaneme stát těsně před cílem. Neuděláme ten poslední krok. A proč ? Protože poslední krok je možné udělat jen vírou. Jenom víra překlene rozpor mezi hmotou a slovem. Člověk váhá, protože nemůže pochopit, jak by se mohlo stát slovo tělem. Jak by někdo mohl něco vyslovit a vzápětí by to bylo vidět. Takže bychom se toho mohli dotknout. Mohli bychom to cítit a ochutnat. Teď se dotýkám chleba a vína během Večeře Páně.

To všechno, co jsem zatím zmínil, jsou jen jednotlivé části předehry. Co je tou hlavní hrou, co je tím hlavním chodem pro naše nitro ? Všechno stvoření totiž ukazuje jedním směrem. A to směrem ke svému Stvořiteli. A tady opět končí schopnosti člověka. Viditelné stvoření pro člověka není problém. Co může vidět, co může cítit, čeho se může dotýkat, to zvládne. Může jen akt stvoření mylně interpretovat. Může donekonečna opakovat: Ne, tohle není dílo nějakého Stvořitele. To všechno vzniklo úžasnou náhodou. Ale současně s tím nikdy nebude popírat, že stvoření existuje. Vždyť on sám je součástí tohoto stvoření. A všechny smysly ho stále a trvale ubezpečují: Ano, hochu nebo děvče, to, co vidíš, to skutečně existuje. Nemusíš se bát ty věci používat tak, jak potřebuješ. Jsou tady pro to, aby naplnili tvé potřeby. Jsou tady pro tebe.

Ovšem úplně jiná situace nastane, když to přece jen začne člověku vrtat hlavou. A kde se ty věci vlastně vzaly ? A je to opravdu jen náhody, že vznikly ? A zcela proti svému dosavadnímu postoji se začne ptát po Stvořiteli – po původci všech okolních věcí. Po původci sebe sama. A v čem je ten rozdíl ? No v tom, že k poznání Stvořitele nám naše smysly nepomohou. Na stvoření nám stačily. Ale na samotného Stvořitele jsou krátké. Hospodin je lidskými smysly nepoznatelný. To vám potvrdí každý filosof, který se kdy zabýval gnoseologií – poznatelností světa. Jak byste totiž chtěli nahmatat bytost, která je nehmotná ? Jak byste chtěli ucítit bytost, která nevydává žádnou vůni ? A jak byste konečně chtěli uvidět toho, kdo je pro lidské oko neviditelný ?

A teď bychom mohli skončit zvoláním apoštola Pavla: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ Římanům 7:24 Naštěstí je tu pomoc připravena. Upřímně hledajícího Pán Bůh nenechá na holičkách. Přitom se můžeme nechat povzbudit Izraelem: „Ve své tísni se vrátil k Hospodinu, Bohu Izraele; hledali ho a dal se jim nalézt.“ 2 Paralipomenon 15:4

Když přemýšlím o tom, jak poznáváme Hospodina, tak bych řekl, že proces poznání Boha má dvě fáze. O první z nich se zmínil Pán Ježíš, kdy reagoval na výzvu učedníka: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Jan 14:8 A odpověď zněla: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Jan 14:9 Ale jak to souvisí s námi ? Teď se odvážně postavím na jiné Boží slovo. Mám na mysli tu skutečnost, že v každém upřímném věřícím křesťanovi Duch svatý vytváří Boží podobu. 2 Korintským 3:18 A pak se vlastně člověk potkává s podobou Boží ve druhém člověku. Může vidět podobu – náznak Boží tváře, jednání a myšlení ve slovech křesťana. Toto první setkání může člověka tak upoutat, že zatouží po přímém setkání s Bohem.

A tím začíná druhá fáze. Opět připomenu další biblický text. „A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich,“ Židům 8:11 Nikdo se dnes již nemusí spoléhat na tak zvanou tichou poštu. Nemusí poznávat Boha jen skrze svědectví druhých lidí. I když jsou úžasná a naprosto věrohodná. Díky roztržené chrámové oponě, která zapovídala přístup lidem do Boží přítomnosti. Tak díky tomu roztržení, může každý člověk osobně a bez omezení přistoupit k Bohu. Může ho pak osobně poznávat. Jak je to možné ? Jakým způsobem je možné poznat bytost, která není vidět, cítit ani není možné se jí rukama dotknout ?

Jednoduchá odpověď zní: „Je to tajemství.“ Další odpověď zní: „Ani celý život nestačí k tomu, aby ho člověk poznal zcela a úplně.“ Rozumím tomu tak, že poznávání se děje po částech. Kousek po kousku. Timoteus dostal radu, aby tajemství víry předával dalším věrným. A o věrnost také jde během osobního poznávání Hospodina. Protože proč by se Pán Bůh nechával poznat člověku, který to s vírou nemyslí vážně ? Pouze upřímný a věrný člověk může kráčet na cestě poznání. Dobře známe slovo: „dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“ Matouš 25:21 Tady je zmíněna služba. Ale já si upřímně myslím, že tento princip platí i pro poznání. Jsme-li věrní v prvním kroku. Jestli první poznání nás vede k úctě a poslušnosti, tak si můžeme být jisti, že s Boží pomocí přijdeme na kloub dalšímu tajemství. Postupně. Nenápadně. Až si najednou uvědomíme, že máme se svým Pánem důvěrný a hluboký vztah. A tento vztah si přeji já sám. A také vám bych takový vztah moc přál. Amen.

„Všechny národy vidí jeho slávu.“ Toto slovo mě vede k otázce: Vidím já sám Hospodinovu slávu ? A pokud ji já – křesťan nevidím, jak by ji mohly spatřit všechny národy ? Tato situace je zřejmě přesně popsána známým slovem: „aby hledíce hleděli a neuviděli, slyšíce slyšeli a nechápali, neobrátili se a nebylo jim odpuštěno.“ Marek 4:12 Přesto víme, že každé slovo, které vyřkne Bůh, se k němu nevrací s prázdnou, ale vykoná to, k čemu je poslal. Jinými slovy: Každé Boží slovo zanechává za sebou viditelnou stopu. Jako světlice nebo střela pro noční vidění. Čili když prohlásím: Kde je ten Bůh, vždyť ho nevidím ! Není to způsobeno tím, že Hospodin není vidět. Ale tím, že se neumím koukat. Ztratil jsem schopnost vidět to, co Bůh koná. A ON nemá nikdy pauzu na oběd. Pracuje pořád. Pořád – kromě sedmého dne odpočinku.

Když přemýšlím o ztrátě schopnosti vidět Boží stopy, musím připomenout známý biblický text: „A očí svých pomaž kollyrium, abys viděl.“ Zjevení Janovo 3:19 Pak prohlédnete. Pak uvidíte to, co je ve skutečnosti zcela zjevné. A nemusíte kvůli tomu chodit až do Himalájí. Je to vidět na každém místě naší země. Stačí pohlédnout vzhůru. Copak změny počasí nejsou podivuhodné ? Jsou zcela mimo schopnosti člověka. Přesahují je. A člověk je navíc vůči těmto změnám naprosto bezmocný. Přesto je stále tady na zemi – živý a zdravý. Je pravda, že někteří lidé jsou zasažení tornády nebo blesky. Ale většina z nás tu zůstává. Přes všechna neštěstí si žijeme klidně dál jako by se nic nestalo. Jak krátká je lidská paměť ! Jednu chvíli je nitro člověka naplněno hrůzou. Vzápětí všechno zapomene a žije si klidně dál, jako by se nechumelilo.

A noční obloha ? Kolik vzdálených a nepoznaných světů je kolem země. Chápu, že země není centrem vesmíru. Ale je z ní okolní vesmír dobře vidět. A zase znovu. Díváme se na vzdálené hvězdy. Vidíme výsledek Boží stvořitelské tvůrčí invence, ale nevidíme v tom zásah Stvořitele. Mluvíme o velkém třesku, o náhodě, o vzniku vesmíru z ničeho. Jsme sice díky těmto úvahám na dobré cestě. Vidíme problematiku stvoření světa. Ale zůstaneme stát těsně před cílem. Neuděláme ten poslední krok. A proč ? Protože poslední krok je možné udělat jen vírou. Jenom víra překlene rozpor mezi hmotou a slovem. Člověk váhá, protože nemůže pochopit, jak by se mohlo stát slovo tělem. Jak by někdo mohl něco vyslovit a vzápětí by to bylo vidět. Takže bychom se toho mohli dotknout. Mohli bychom to cítit a ochutnat. Teď se dotýkám chleba a vína během Večeře Páně.

To všechno, co jsem zatím zmínil, jsou jen jednotlivé části předehry. Co je tou hlavní hrou, co je tím hlavním chodem pro naše nitro ? Všechno stvoření totiž ukazuje jedním směrem. A to směrem ke svému Stvořiteli. A tady opět končí schopnosti člověka. Viditelné stvoření pro člověka není problém. Co může vidět, co může cítit, čeho se může dotýkat, to zvládne. Může jen akt stvoření mylně interpretovat. Může donekonečna opakovat: Ne, tohle není dílo nějakého Stvořitele. To všechno vzniklo úžasnou náhodou. Ale současně s tím nikdy nebude popírat, že stvoření existuje. Vždyť on sám je součástí tohoto stvoření. A všechny smysly ho stále a trvale ubezpečují: Ano, hochu nebo děvče, to, co vidíš, to skutečně existuje. Nemusíš se bát ty věci používat tak, jak potřebuješ. Jsou tady pro to, aby naplnili tvé potřeby. Jsou tady pro tebe.

Ovšem úplně jiná situace nastane, když to přece jen začne člověku vrtat hlavou. A kde se ty věci vlastně vzaly ? A je to opravdu jen náhody, že vznikly ? A zcela proti svému dosavadnímu postoji se začne ptát po Stvořiteli – po původci všech okolních věcí. Po původci sebe sama. A v čem je ten rozdíl ? No v tom, že k poznání Stvořitele nám naše smysly nepomohou. Na stvoření nám stačily. Ale na samotného Stvořitele jsou krátké. Hospodin je lidskými smysly nepoznatelný. To vám potvrdí každý filosof, který se kdy zabýval gnoseologií – poznatelností světa. Jak byste totiž chtěli nahmatat bytost, která je nehmotná ? Jak byste chtěli ucítit bytost, která nevydává žádnou vůni ? A jak byste konečně chtěli uvidět toho, kdo je pro lidské oko neviditelný ?

A teď bychom mohli skončit zvoláním apoštola Pavla: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ Římanům 7:24 Naštěstí je tu pomoc připravena. Upřímně hledajícího Pán Bůh nenechá na holičkách. Přitom se můžeme nechat povzbudit Izraelem: „Ve své tísni se vrátil k Hospodinu, Bohu Izraele; hledali ho a dal se jim nalézt.“ 2 Paralipomenon 15:4

Když přemýšlím o tom, jak poznáváme Hospodina, tak bych řekl, že proces poznání Boha má dvě fáze. O první z nich se zmínil Pán Ježíš, kdy reagoval na výzvu učedníka: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ Jan 14:8 A odpověď zněla: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Jan 14:9 Ale jak to souvisí s námi ? Teď se odvážně postavím na jiné Boží slovo. Mám na mysli tu skutečnost, že v každém upřímném věřícím křesťanovi Duch svatý vytváří Boží podobu. 2 Korintským 3:18 A pak se vlastně člověk potkává s podobou Boží ve druhém člověku. Může vidět podobu – náznak Boží tváře, jednání a myšlení ve slovech křesťana. Toto první setkání může člověka tak upoutat, že zatouží po přímém setkání s Bohem.

A tím začíná druhá fáze. Opět připomenu další biblický text. „A nikdo už nebude učit svého spoluobčana a nikdo svého bratra slovy: ‚Poznej Pána‘, neboť mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího z nich,“ Židům 8:11 Nikdo se dnes již nemusí spoléhat na tak zvanou tichou poštu. Nemusí poznávat Boha jen skrze svědectví druhých lidí. I když jsou úžasná a naprosto věrohodná. Díky roztržené chrámové oponě, která zapovídala přístup lidem do Boží přítomnosti. Tak díky tomu roztržení, může každý člověk osobně a bez omezení přistoupit k Bohu. Může ho pak osobně poznávat. Jak je to možné ? Jakým způsobem je možné poznat bytost, která není vidět, cítit ani není možné se jí rukama dotknout ?

Jednoduchá odpověď zní: „Je to tajemství.“ Další odpověď zní: „Ani celý život nestačí k tomu, aby ho člověk poznal zcela a úplně.“ Rozumím tomu tak, že poznávání se děje po částech. Kousek po kousku. Timoteus dostal radu, aby tajemství víry předával dalším věrným. A o věrnost také jde během osobního poznávání Hospodina. Protože proč by se Pán Bůh nechával poznat člověku, který to s vírou nemyslí vážně ? Pouze upřímný a věrný člověk může kráčet na cestě poznání. Dobře známe slovo: „dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím. Vejdiž v radost pána svého.“ Matouš 25:21 Tady je zmíněna služba. Ale já si upřímně myslím, že tento princip platí i pro poznání. Jsme-li věrní v prvním kroku. Jestli první poznání nás vede k úctě a poslušnosti, tak si můžeme být jisti, že s Boží pomocí přijdeme na kloub dalšímu tajemství. Postupně. Nenápadně. Až si najednou uvědomíme, že máme se svým Pánem důvěrný a hluboký vztah. A tento vztah si přeji já sám. A také vám bych takový vztah moc přál. Amen.