Je čas se rozhodnout.

Jeremjáš 38:14-23

Prorok Jeremjáš naléhá na judského krále Sidkijáše: „Poslechni, prosím, Hospodina, ohledně toho, co ti říkám.“ Jakoby říkal: „Králi, je to opravdu důležité. Už není čas otálet. Je čas jednat.“ A co to má vlastně udělat ? Má opustit svoji komfortní zónu. Místo, kde se cítí chráněn hradbami a silou svých bojovníků. Má se vystavit nebezpečí ze strany nepřátel. Má opustit tu svoji jistotu. A má vstoupit do nejistoty. Má vstoupit na místo, které neskýtá žádnou přirozenou ochranu. Stane se bezmocným. Kdokoli na něj bude moci zaútočit nebo se mu posmívat. I jeho vlastní lid, který mezitím přeběhl k nepříteli. Aby si zachránil svoji kůži.

Uvědomuji si, jak se pozvání k této cestě podobá cestě Božího Syna. Také On sestoupil z nebes. Tam měl veškerý možné pohodlí. Andělé mu sloužili a On neměl v ničem nedostatek. Proč by takovou vyslovenou pohodu opouštěl ? Jaký důvod ho nakonec přiměl, že vstal a vydal se na cestu plnou pokušení, nepřátelství a podrazů ? Proč byl Boží Syn poslušný ? Proč byl poslušný až do smrti na kříži ? Nitro každého člověka přece touží po pokoji. Po radosti. A rozhodně nechce žádné nesnáze a utrpení. Proč „poslouchat je lepší nežli obětovat ?“ 1 Samuelova 15:22

Pokud by člověk vymýšlel cestu záchrany lidstva, jak by postupoval ? Mám za to, že by šel cestou optimalizace nákladů. Něco by obětoval. Ale rozhodně by nechtěl obětovat hlavní postavu. Tak jsme to slyšeli z úst apoštola Petra: „Bůh tě chraň, Pane, to se ti určitě nestane!“ Kdyby Ježíšova cesta pokračoval podle Petrova přání, co by se stalo ? Nic. Plán záchrany člověka před druhou smrtí by ztroskotal. Nikdo z nás by neměl naději. Naději, že se vrátí na místo, odkud vypadl. Naději na návrat do Boží blízkosti. Na místo, kde přebývá Bůh ve své plnosti a nádheře.

A k čemu se ještě podobá cesta, kterou nabídnul Jeremjáš králi Sidkijášovi ? Připadá mi, že se podobá také té naší cestě. Také my jsme pozváni, abychom vykročili do neznáma. Do nejistoty. Na místo, které nemáme pod kontrolou. Kde na nás číhá nebezpečí a nepohodlí. Podobně jako na Jeremjáše, kterého nejprve uvrhli do vězení. A nakonec ho spustili do studny plné bahna. Kde se také málem utopil. Komu z nás by se chtělo vydat na takovou cestu ? Jaký důvod by nás vyhnal z našeho pohodlí ? Co by nás dokázalo přimět k tomu, abychom opustili vše, co máme ? Všechno, co držíme pevně ve svých rukou. A také to, co nás drží nad hladinou. Takže netápeme. Protože se pohybujeme v nám dobře známých vodách. A také se netopíme. Nic nám totiž nehrozí. Každé nebezpečí je nám na hony vzdálené.

Pojďme se ale vrátit ke králi Sidkijášovi a k proroku Jeremjášovi. Co nabízel Jeremjáš svému králi ? Čím ho chtěl pohnout, aby opustil své pohodlí. Své bezpečí. Svoji jistotu. Četli jsme: „Poslechni, prosím, Hospodina, ohledně toho, co ti říkám.“ A jak prorok pokračuje dál ? „Povede se ti dobře a tvoje duše bude žít.“ „Povede se ti dobře.“ To je to první. Cesta, na kterou zve prorok, je dobrá. A proto je také plná dobrých věcí. Na první pohled to tak sice nevypadá. Vždyť kdo by se dobrovolně vydal nepříteli do rukou. No to by mohl udělat jenom blázen ! Nepřipomíná vám to něco ? Mnohokrát jsme už z této kazatelny slyšeli, že právě bláznivé cesty zvolil Bůh. A to proto, aby zahanbil moudré. Aby ukázal, že bláznovství Boží je moudřejší než moudrost moudrých. 1 Korintským 1:27

A ta druhá část motivace ? „Tvoje duše bude žít.“ Jak plastické zobrazení známého slova: „Pokud ztratíš svou duši, tak ji nalezneš.“ Lukáš 9:24 Jinými slovy: „Když se králi budeš držet svých hradeb a svého vojska, tak nakonec o svoji duši přijdeš. Když se ale vzdáš svých jistot. Když nabídneš svůj život nepříteli. Nakonec svoji duši zachráníš.“ Takový čin vyžaduje značnou dávku odvahy. Ne každý ji nalezne. Ne každý se odváží vydat na cestu, na které vloží všechno na jednu kartu. Přitom je jasné, že může o všechno přijít. Vždyť všechny naše zkušenosti hovoří proti takovému jednání. Rozvážní investoři radí: „Hlavně neinvestujte pouze do jediné firmy. Musíte své portfolio akcií rozvrstvit do co největší šířky.“

Proč by se tedy člověk měl chovat jako blázen ? Otázkou však je, kdo jednání člověka hodnotí. Učedníci si to vyřešili naprosto jednoznačně: „Boha je třeba poslouchat více než lidi.“ Skutky apoštolské 5:29 Jestliže Pán Bůh prohlásí: „Tato cesta je dobrá !“ Co jsem já, člověk, abych o tom pochyboval ? Tak pochyboval Náman Syrský. Vůbec se mu nechtělo umývat v Jordánu. Ale nakonec se nechal přemluvit. A světe div se ! Cesta, kterou odmítal, se ukázala jako dobrá. A právě to je vzácné tajemství Božích cest. I když z počátku vypadají nevábně. Bláznivě. Neperspektivně. Nakonec se ukážou jako dobré. Jako správné. Jako ty, které vedou k záchraně. K pokoji. A k radosti.

A proč tomu tak je ? Biblická proroctví jsou protkána připomínkami. Připomínkami toho, co Pán Bůh vykonal pro svůj lid. Uvědomil jsem si, že se jedná o podobnou časovou vzdálenost. Tak jako bylo vzdáleno vyvedení Izraele z Egypta pro současníky proroka Jeremjáše. Podobně i my si připomínáme oběť Pána Ježíše na Golgotě. Také my jsme zcela odkázáni na svědectví z dávných dob. A o čem ty dávné příběhy svědčí ? Podávají svědectví o tom, že Pán Bůh svůj lid neopustil, neopouští a také neopustí. Vždy, když bylo potřeba, tak vztáhnul svou mocnou ruku. Rozdělil moře. Rozdělil Jordán. Pobil nepřátele. Vrátil svého Syna zpátky na nebesa.

A to je také důvod, proč se Boží cesty nakonec ukážou jako dobré. Protože za nimi stojí Pán Bůh sám. Se svojí mocí, láskou a věrností. Pán Ježíš říká: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ Matouš 28:18 A také známe Jan 3:16: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, …“ A nakonec si můžeme připomenou: „Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe. 2 Timoteovi 2:13 Tyto tři verše nám potvrzují, že je to skutečně pravda. Totiž to, že Bůh je mocný. Že nás miluje. A že je nám věrný. To jsou tři sloupy, o které se můžeme opírat. A to zvláště ve chvílích, kdy se musíme rozhodnout. Rozhodnout se podobně, jako král Sidkijáš. Tak půjdeme ? Vykročíme na cestu, která nás na první pohled nijak neláká ? Vnitřně sice tušíme, že nás na ni zve Pán Bůh sám. Ale nalezneme dostatek odvahy, abychom opustili své pohodlí ? Svoje jistoty. Svoje území, kde se pohybujeme s naprostou jistotou. Takže už vlastně ani žádného průvodce a pomocníka nepotřebujeme.

Každá nabídka cesty nás nutí k rozhodnutí. Moc se mi líbí v této souvislosti podobenství Pána Ježíše. Je o dvou synech. A myslím právě na toho druhého syna. Řekl: „Nechce se mi. (rozuměj jít pracovat na otcovu vinici)“ Ale nakonec šel. On o tom totiž přemýšlel. A nakonec se nechal přesvědčit. Přesvědčit o tom, že ta cesta plná námahy, potu a nesnází stojí za to.

Tak co myslíte ? Stojí za to poslechnout nabídku, když přijde ? Stojí za to nechat se přesvědčit naléhavým pozváním ? Stojí za to se vydat na cestu, která sice nevypadá nic moc ? Ale má zaslíbení. Zaslíbení, že je dobrá a plná dobrých věcí. A že také přinese život naší utrápené duši. To, jak se rozhodneme, je na každém z nás. Rozhodněme se moudře a prozíravě. Protože naše rozhodnutí ovlivní celý zbytek našeho života. Amen.