Ustavičně čekej na svého Boha

Ozeáš 12:6-7  „Hospodin je Bohem zástupů, Hospodin je jeho jméno.

7  Proto ty se navrať ke svému Bohu, zachovávej milosrdenství a právo, ustavičně čekej na svého Boha.“

„Ustavičně čekej na svého Boha.“ Tak si uvědomuji, jak právě tohle je můj problém. Nerad čekám. Jsem cílevědomý. Chci úkoly a práci dokončovat. Ve stanoveném termínu. Jak bych tedy mohl neustále čekat na svého Boha ? On má na všechno dost času. Vždyť také čas stvořil. Ale já ? Když nepřiložím ruku k dílu, tak nic nestihnu. Nic nezvládnu dokončit v čas. Vždy se opozdím.

Na druhou stranu: Zajistí mi mé úsilí, že vždy všechno stihnu ? Není to tak, že častokrát se objeví nečekaná překážka ? A já spolu se Sysifem pustím  tu tlačenou kouli, která se svalí zase na začátek mé práce.

Dnes jsem si uvědomil, že vlastně nic nemám pevně ve svých rukou. Ať se podívám na své okolí. Na prostředí, ve kterém žiji. Na zemi a její sousedy. Jak bych mohl mít vliv třeba na Rusko? A také naopak. Nemám pevně v ruce ani své tělo. 99 % procesů uvnitř mého těla funguje zcela nezávisle na mé vůli. Nemám na sledování nebo dokonce řízení vnitřních tělních procesů ani schopnosti a ani čas. Vždyť bych nic jiného nedělal. Jenom seděl a řídil procesy. A stejně bych nestíhal.

Čemu se tedy mám věnovat, abych zajistil úspěch svého úsilí ? Abych dosáhl cíle. A to tady na zemi a také na věčnosti. Mám zůstat jen u prohlášení z knihy kazatel, že „vše je marnost ?“ Existuje cesta, způsob života, který by zajišťoval, že člověk nemine svůj cíl ? A co je to za cíl ? Jaký cíl stojí skutečně za to, aby o něj člověk celý svůj pozemský život usiloval ?

A nyní jsme se dostali k základní otázce. Jak jsme se tu vzali ? Jakou náhodou nebo zázrakem se člověk vyvinul právě tady na zemi, ve sluneční soustavě, v mléčné dráze ? Byla to skutečně náhoda ? Bylo to neúmyslné vycmrndnutí životodárné kapaliny z baňky nějakého neopatrného vědce ? Nebo to byl promyšlený – sofistikovaný úmysl ? Pokud ano, tak jaký je ten úmysl, se kterým byl člověk vytvořen ? Protože pokud existuje smysl, pro který stojí za to žít. Pak právě úzce souvisí s úmyslem, který stojí za vytvořením člověka.

Prorok Ozeáš nás nenechává bez informací ohledně zmíněného úmyslu. Pokud se podíváme do okolí dvou veršů, které jsme si přečetli, co zjistíme ? Co říká Hospodin o svém lidu ? „3  Já jsem učil Efrajima chodit, bral ho na své paže, ale nepoznali, že jsem je uzdravil já. 4  Táhl jsem je lidskými provazy, pouty lásky, byl jsem pro ně jako ten, kdo nadlehčuje jho na jejich čelistech, nakláněl jsem se k nim a krmil je.“ Ozeáš 11:3-4 A co chce Hospodin udělat s tímto nevěrným a nevšímavým lidem ?  „5  Vyléčím jejich odvrácení, rád si je zamiluji, neboť můj hněv se odvrátil od Izraele. 6  Budu pro Izrael jako rosa; pokvete jako lilie, zapustí své kořeny jako libanonský cedr. 7  Jeho ratolesti se rozrostou, jeho nádhera bude jako nádhera olivy, jeho vůně jako vůně libanonského cedru. Ozeáš 14:5-7

První, co je vidět na první pohled, je, že úmysl Tvůrce je dobrý. Četli jsme: „Budu pro Izrael jako rosa; pokvete jako lilie, zapustí své kořeny jako libanonský cedr.“ Jako bych v této větě slyšel: Mám „myšlení o pokoji, a ne o trápení“ Jeremjáš 29:11 To druhé: Tvůrce chce svůj lid vyléčit: „Vyléčím jejich odvrácení, rád si je zamiluji …“ Vzpomínáte si, jak stejný úmysl ohledně Ninive překvapil proroka Jonáše ? Proto s tím můžeme napevno počítat. Náš Tvůrce chce uzdravit základní nemoc našeho života. Je to ten kořen, ze kterého vyrůstají všechny naše problémy. Nevidíme a neslyšíme. Nebo aspoň děláme, jako že nevidíme a neslyšíme. Výsledek je stejný. Žijeme si po svém. A pak se divíme, že nám nic nevychází. Míjíme cíle, které si stanovujeme. A nakonec mineme i ten cíl, který nám stanovil náš Tvůrce. A to už nakonec nepůjde změnit, napravit. Zůstane to tak navždy.

Ale teď ještě máme čas. A i ten čas, který máme, jsme dostali darem. Nikdo z nás není schopen prodloužit vteřinu svého života ani o pikosekundu. Čas plyne zcela nezávisle na nás. Jako ostatně většina věcí a procesů okolo nás a uvnitř nás. Důležité ale je, že teď čas máme. A zcela rozhodující je, jak tento omezený a rychle pomíjející čas využijeme. Probendíme ho věcmi, které nestojí za to ? Nebo uchopíme věci, pro které skutečně stojí za to žít ? A pro které věci stojí za to žít ?

Jsou to ty věci, pro které jsme byli stvořeni. A pro co jsme tedy byli stvořeni ? A díky této otázce se dostáváme k tajemství a zároveň kráse stvoření. Nádhera stvoření spočívá v tom, že každý z nás byl stvořen k něčemu jinému. Možná, že si vzpomenete na novozákonní obraz církve jako lidského těla. Každá část těla vypadá jinak a má jiný úkol. Tělo nemůže tvořit jen ruce, nohy, oči nebo uši. Každá část má svůj nezastupitelný úkol. Každá z nich naplňuje jinou potřebu. Na první pohled to vypadá jako chaos. Ale ve skutečnosti tvoří nádherný harmonický celek. Lidské tělo je nádherné. Ve své složitosti a harmonii.

Podobně i skupina lidí, společenství tvoří celek. Jak ale mohou miliardy lidí tvořit harmonický celek ? Protože nic menšího není cílem Stvořitele člověka. A On stvořil nejen člověka, ale celou přírodu a celý vesmír. Někde se musí začít. A nejlépe, když se začne u základu. Co je příčinou disharmonie lidstva ? Není to právě to, že člověk popírá základní skutečnost ? Že člověk zavírá oči a uši před realitou ? Skutečnost nahrazuje fikcí ! Tak to dělal starozákonní Izrael. Vzal do ruky stvořený materiál. Opracoval ho a začal tvrdit: „Bůh není Stvořitel tohoto materiálu. Bůh je tento můj výtvor.“ A celé úsilí Stvořitele se zaměřilo na to, aby jeho lid prohlédl. Aby uviděl nesmyslnost takového tvrzení. Jak by totiž lidskýma rukama vytvořená věc mohl být silnější a mocnější, než člověk sám ?

Důležité je, že se Stvořitel rozhodl nehněvat se. Nezlobit se na člověka, který ho zcela záměrně ignoruje. Hospodinovým cílem není člověka zničit. Jeho cílem je člověka uzdravit. A tak dovolí, aby lidé procházeli různými nepříjemnostmi. S tou nadějí: „Snad konečně prohlédnou. Snad alespoň jeden člověk z tisíce pochopí pravdu.“

Je to smutné, když Hospodin ví, kde je zakopaný pes. Rád by lidem pomohl nalézt pravdu o životě. Ale nikdo o to nestojí. Lidé raději žijí ve lži. Obelhávají sami sebe i druhé. Tvrdí: „Žádný Bůh není. Stvoření světa lze vysvětlit stovky různými způsoby. Tak proč bychom měli hledat tu jednu jedinou pravdu ?“

Pro mnohé lidi je hledání pravdy marné úsilí. A jejich cesta skončí tam, kam se rozhodli jít. Ale já mám naději. Odvážím se dokonce říci také po Martinu Lutheru Kingovi: Já mám sen. Mám sen, že alespoň někteří lidé začnou hlouběji přemýšlet. Dají prostor ve své mysli slovu, které jim posílá sám Bůh. A řeknou si: „Nemá nakonec Hospodin pravdu ? Co když mne opravdu miluje ? Co když má pro mne opravdu připravené dobré věci ? Co když pod jeho vedením, s jeho přítomností můj život skutečně ožije a rozkvete ? Tak já to teda s Ním zkusím.“ A na taková rozhodnutí Hospodin s touhou čeká. Kvůli takovým lidem obětoval svého Syna. A pro takové lidi připravil cestu, po které stojí za to jít.

Máte někdo podobnou zkušenost ? Stojí vám za to jít po cestě, kterou pro vás připravil Hospodin ? Podělte se s námi o vaše zkušenosti. Můžete tak pomoci dalším lidem ke správnému rozhodnutí. Těším se na vaše reakce.