Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům.

Matouš 15:21-28

Dneska jsem se znovu zamýšlel nad tím, kdo jsou myšleni v dnešní době těmi psi ? A uvědomil jsem si: To jsem vlastně já. To jsme vlastně my všichni. Protože kdo z nás je židovského původu ? Předpokládám, že asi nikdo. Nikdo z nás nepochází „z domu Izraele.“ A proto jsme všichni společně ve stejné skupině jako kananejská žena. Patřila sice mezi domácí. Protože to Pán Ježíš přišel na její území. Do místa jejího bydliště. Do „končin Týru a Sidónu.“ Ale tím se pro tuto ženu nic nezměnilo. Ona sama zůstala ženou kananejskou. Proto také slyší pravdivé hodnocení své situace, svého postavení: „Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům.“

A tak mě napadla otázka: Proč tam vlastně Pán Ježíš vůbec chodil ? Když předem věděl, že pro místní nemá připraven dostatek chleba. Když věděl, že místní nepatří do „domu Izraele.“ Nebyla to zbytečná cesta ? Jestliže přinášel jen Boží slovo. A nepřinášel spolu s ním i mocné duchovní činy. Nenavrátí se tentokrát Boží slovo s prázdnou ? V tu chvíli mi proběhl hlavou známý biblický text: „Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč;“ Židům 4:12 A pochopil jsem, proč má meč obě strany ostré. Vysvětlení je ve shodě s jiným biblickým textem. Boží slovo mluví totiž také o úhelném kameni. Pro některé je tento kámen oporou. Ale jiní o něj zakopnou a namlátí si.

A v tomto duchu jsem porozuměl také tomu, proč je meč Božího slova na obě strany ostrý. Protože pokud člověk nezareaguje na toto slovo jako ninivští. Pokáním, pláčem a vyznáním. Co se pak stane ? Takový člověk bude odsouzen. Takoví lidé, taková města budou odsouzena. Takže z úst Ježíšových pak zaznívá: „A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do podsvětí budeš strženo! Neboť kdyby se v Sodomě staly mocné činy, které se staly v tobě, zůstala by až do dnešního dne. Ale pravím vám, že sodomské zemi bude v den soudu snesitelněji nežli tobě.“ Matouš 11:23-24 Jedna strana meče Božího slova zachraňuje a druhá působí záhubu. Přitom je to pořád stejný meč. Stále stejné slovo. Ale někomu pomůže a jiného pohorší a pak zahubí.

A když se vrátím k úmyslu Pána Ježíše. Co přinášel do Týru a Sidónu ? Bylo to stejné slovo jako přinesl do Jeruzaléma a do celého Izraele. A mohl počítat s tím, že toto slovo vzbudí podobné reakce i mezi těmito lidmi. Budou tam lidé, kteří s nadšením přijmou nabídku na záchranu. A budou tam také lidé kteří se raději otočí zády a utečou. Jen aby nemuseli poslouchat slovo, které je ostré jako meč. Nepřipomíná vám to něco ? Jak je tomu v dnešní době ? Setkáváte se dnes s oběma skupinami lidí? A do které skupiny patřím já sám ? Kam patříte vy sami ?

Musím se přiznat, že jak kdy. Jsou chvíle, kdy moje nitro prahne po dobrém Božím slově. Pak hltám to, co mi Pán Bůh nabízí. Ukládám si to hluboko v srdci a buduji si zásobu na zlé časy. Ale jsou také chvíle, kdy se zatvrzuji. Nechci poslouchat tu druhou stranu slova, která je neméně ostrá a přímá. Otázka zní: To mám poslouchat a přijímat jen slovo, které mně hladí ? To mám vztahovat ruce jen po holi, která mě chrání a dává mi dostatek chleba ? A slovo, které mě napomíná. Prut, který dopadá na neposlušná záda, mám odmítnout ? Jak by to bylo jednoduché, ale zároveň naivní. Job to dobře formuloval, když vykřiknul: „Což budeme přijímat od Boha dobré, a zlé přijímat nebudeme?“ Jób 2:10 A pár veršů před tím „Řekl: Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; Hospodin dal a Hospodin vzal. Budiž požehnáno Hospodinovo jméno.“ Jób 1:21

Kdo z nás něco podobného prožil ? Job přišel o všechno, co měl. V dnešní době jsme zaplaveni zprávami z Ukrajiny. Jeden muž s pláčem hleděl na svůj hořící dům. Jeho děti odešli z domu deset minut před dopadem ruské rakety. Nic mu nezůstalo. Všechno shořelo. Zůstal mu jen holý život. Co v takové chvíli říci ? Co bych řekl já, kdyby se mi něco takového stalo ? Byla by to slova chvály na Boží adresu ? Jsem ochoten připustit, že můj dům, můj byt, mé auto, mé věci mi vlastně nepatří. Že to vše jsem jen dostal z Boží ruky. Mám to do určitého času jenom spravovat. A že tedy může přijít chvíle, kdy si to všechno Pán Bůh vezme zase zpátky ? A já mu jen vydám počet, jak jsem svěřený majetek spravoval ?

V této věci máme dobrý příklad v Jobovi. Ale neméně dobrý příklad v ženě kananejské. V jejím případě přinášel Pán Ježíš dobré věci. Jak víme, žena prosila za uzdravení své dcery. Otázka je. Proč Pán Ježíš hned s nadšením nezareagoval ? Vždyť se mu nabízí úžasná příležitost k misii. A to na novém území – Týru a Sidónu. Pán Ježíš místo toho sáhne nejprve k nevšímavosti. A když žena nepřestane volat, naléhat a prosit, tak sáhne k ironii: „Není správné vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Označení jako pes určitě nebylo nic lichotivého. Otázka je: Jsem ochoten stát se psem ? Jsem ochoten přijmout postavení psa ? Kvůli tomu, abych něco získal ?

A co to vlastně chtěla kananejská žena získat ? Jak už jsem řekl, chtěla uzdravení pro svou dceru. Podle Pána Ježíše chtěla získat něco, co jí podle práva nepatřilo. Neměla na to právní nárok. Nebyla totiž „ztracenou ovcí z domu Izraele.“ A v této věci jsme na tom všichni stejně. Podobně jako kananejská žena, nejsme podle těla „ztracenými ovcemi z domu Izraele.“

Přemýšlím o tom, jak bych dále jednal já ? Obávám se, že bych Ježíšův argument uznal. A řekl bych si: To nemá cenu. Právo se musí dodržovat. Tuto překážku nepřekonám. A vzdal bych to.

Jak ale jednala kananejská žena ? První poznatek je, že neusilovala o uzdravení pro sebe. Jestliže člověk bojuje za druhé, tak ho to povzbuzuje k tomu, aby vytrval. Aby to nevzdal. Druhý poznatek je, že nelpěla na své důstojnosti. Klidně svoji důstojnost nechala padnout do prachu. Ta tam byla její pýcha. Tu odvála obava o dceřino zdraví a touha jí pomoci. A to doslova za každou cenu. Žádná cena pro ni není dost vysoká, aby ji s klidným svědomím nezaplatila.

Nepřipomíná vám to něco ? Není tu ještě někdo jiný, kdo neváhá zaplatit jakoukoli cenu, aby zachránil člověka ? Minulou neděli jsem o tom přemýšleli. Nebeský Otec je připraven k jakékoli oběti pro dobro člověka. Podobně i kananejská žena. Neváhá ani vteřinu a odpovídá: „Ano, Pane, ale vždyť i psi jedí z drobtů, které padají se stolu jejich pánů.“ Jinými slovy: Přijímám postavení psa jako své vlastní. Jsem ochotna být psem, pokud to po mně Ježíši žádáš. Jen, prosím, vyslyš mou prosbu.“

To byla slova pokory. Takový postoj nenechal Ježíš ležet ladem. Proto odpovídá: „„Ó ženo, tvá víra je veliká. Staň se ti, jak chceš.“ A od té hodiny byla její dcera uzdravena.

Víra této ženy byla tak veliká, že překonala všechny překážky. Jednala podobně jako Marie, matka Páně. Mám na mysli svatbu v Káni Galilejské. Také ona slyší nejprve odmítnutí: „Ženo, ještě nepřišla má hodina.“ Ale Marie říká služebníkům: „Udělejte všechno, co vám můj Syn přikáže.“ A také dosahuje svého cíle. Zachraňuje celou svatbu.

Když upřímně přemýšlím o jednání ženy kananejské, tak se musím k něčemu přiznat. Řadu let mi trvalo, než jsem se vyrovnal s vytrvalostí mé ženy. Těžko jsem snášel, že se nikdy nenechala odradit prvním odmítnutím. Také já jsem často používal slova. „Ještě nepřišla ta správná chvíle, ženo.“ Ale nakonec téměř vždy dosáhla svého cíle. A teprve v poslední době jsem si uvědomil, jaký je to vzácný poklad. Ano, mít za manželku ženu, která se nenechá jen tak odradit neochotou, je vzácný poklad. Vytrvalost totiž pomáhá dosáhnout cílů, které jinak ani dosáhnout nelze. Vytrvalost boří nepřekonatelné překážky. Prolamuje i právní negativní stanoviska.

Nechme se proto, prosím, inspirovat způsobem, jakým jednala kananejská žena. Je nám tím více bližší, čím více daleko má její rodina k Izraeli. Právě proto se její cesta může stát i tou cestou naší. Pokud budeme mít dostatek odvahy. Pokud se rozhodneme vzdát se svého postavení, svých oprávněných nároků, i svého majetku, pokud to bude třeba. A proč ? Abychom získali to, co jinak ani nejde získat. A co to je ? Za co stojí obětovat vše, co máme ?

Pro kananejskou ženu to bylo uzdravení její dcery. Co potřebuje každý člověk ? Je to zdraví ? Je to záchrana života ? Je to bezpečí ? Bude to zřejmě to, co v dané chvíli bude akutní. Marie potřebovala víno na svatbě. Učedníci potřebovali chleba pro hladové zástupy. Kananejská žena toužila po uzdravení své dcery. To, co mají tyto příklady společné: Nenechat se odradit první překážkou, prvním odmítnutím, prvním nevyslyšením modlitby. Ten kdo vytrvá, ten také dosáhne cíle. Známe dobře slova Pána Ježíše: „ A já vám pravím: Žádejte, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo žádá, dostává, a kdo hledá, nalézá, a tomu, kdo tluče, bude otevřeno.“ Lukáš 11:9-10