Kdo nám odvalí kámen ?

Marek 16:1-8

Všiml jsem si, že v poslední třetině Markova evangelia je několik podobných odvalených kamenů. Například se učedníci ptali: „Kam chceš, abychom odešli a připravili ti k jídlu velikonočního beránka?“ A Pán Ježíš odpovídá: „Jděte do města a potká vás člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním a tam, kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Učitel říká: Kde je moje místnost, kde bych se svými učedníky pojedl velikonočního beránka?‘  A on vám ukáže velkou horní místnost, již prostřenou a připravenou, a tam nám připravte jídlo.“ A skutečně již bylo prostřeno. Podobně tomu bylo v případě oslátka. Bylo skutečně uvázáno. Nikdo jiný je nepotřeboval. Bylo připraveno pro tu chvíli, až si pro něj Pán Ježíš pošle. Konečně i hrob byl připraven. Josef z Arimatie byl připraven. Řekněte mi, co nebylo připraveno v životě Pána Ježíše do těch nejmenších podrobností ? Aby to jako noty ve skladbě zazněly v pravý čas. V pravý okamžik své harmonie.

O některých věcech učedníci ani netušili, že budou potřeba. Třeba oslátko. Potřeba oslátka je nijak netrápila. Ale místo pro společnou večeři ? Tuto starost nosili ve svých hlavách. Trápila je. Tak se obracejí na svého Mistra. Ještě ho mezi sebou mají. „Kam chceš, abychom odešli a připravili ti k jídlu velikonočního beránka?“ A Mistr si ví rady. Protože Otec nebeský nechal to správné místo již připravit. Vše bylo připraveno. Stačilo jen vejít, posadit se a hodovat.

Pak ale přichází chvíle, kdy jejich Mistr není přítomen. Ženy nešťastné z toho, co v pátek viděly, se vydávají ke hrobu. Co mohli nakoupit, to přinášejí sebou. Na to stačí jejich síly. Ale co udělají s tím obrovským kamenem ? Jak ten odvalí ? Zvláštní a důležité je, že pokračují v cestě. Nepřekonatelný problém je nezastavil. Přesto, že si neví rady s kamenem, jdou ke svému cíli. Proč ? Vzpomněly si přitom na Abrama ? Jak v podobné situaci pokračoval stále dál a dál. Až v posledním okamžiku Hospodin skutečně opatřil beránka k oběti. Nevíme, co si ženy ve skutečnosti myslely. Ale víme, co dělaly. Prostě šly dál.

A jak může tento příklad promluvit do mého, do vašeho života ? Ve svém životě jsem hodně přemýšlel o jedné věci. Jaká část činu je na mně, jako na člověku ? A jaká část je čistě v Boží kompetenci ? Co mám udělat já ? A teď si myslím, že příklad jednání našich žen přináší světlo do této otázky. Co ženy dělaly ? Ony šli. Nebyly prostomyslné. Plně si uvědomovaly, že jdou ke kamenu, který svýma rukama neodvalí. Přesto jdou stále stejným směrem. Směrem k překážce, kterou nepřekonají. Překážka je trápí, ale neparalyzuje jejich nohy. Dělají to, co mohou. Na co stačí jejich síly a rozum. Vždyť i ty sami jsou dobrým Božím darem.

Co tedy je na mně jako na člověku ? Vzít to, co mám. To, co jsem již od Boha dostal. A použít to. Vždyť právě proto jsem to dostal. Abych jeho dobré dary moudře používal. Pokud mohu něco koupit, tak to koupím. Pokud mohu někam dojít, tak tam půjdu. Pokud mohu něco udělat, tak to udělám. Pán Ježíš připomíná na jiném místě: „Neboť kdo by vám dal napít číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám, že určitě nepřijde o svou odměnu.“ Marek 9:41 Prostě na člověku, na tom, co má udělat, není nic světoborného. Nic, co by nezvládl. Jen to, na co sám stačí.

A co je na Bohu ? Jednoduchá odpověď zní: „Všechno ostatní.“ Je tomu skutečně tak ? Učedníci procházeli školou požehnání během nasycení zástupů. Také během uzdravování. Nejprve uzdravoval Pán Ježíš a pak také oni sami. Nakonec vidí uschnout prokletou moruši. A slyší zaslíbení o hoře, která se vrhne do moře. Podmínkou je pouze toto: „… nezapochyboval by ve svém srdci, ale věřil by, že co říká, se děje, bude to mít.“ Marek 11:23

Takže k tomu, aby Pán Bůh jednal, je potřebná naše víra ? Bez ní nebude Hospodin jednat ? Rozumím tomu tak, že Boží jednání přichází ve formě deště. Když skutečně prší, tak na zem dopadá spousta kapek. Která z nich mě osvěží ? Ta, kterou zachytím do svých dlaní a nechám ji sklouznout do úst. Podobně i Pán Bůh má připravený déšť mocných činů. Který z nich se stane ? Ten, který zachytím do svých dlaní víry.

V té souvislosti si vzpomenu na to, když Pán Ježíš přišel do svého rodného města. Nemohl v něm mnoho vykonat, pro nevěru svých sousedů. Jistě by rád vykonal mnohem víc. Jak asi chtěl Pán Bůh požehnat lidem v Nazarétu ! A nemohl. Jak asi chtěl použít ruce svého Syna, aby uzdravil a zachránil mnohé v tomto městě !

A když to přeneseme do naší situace. Kolik skutků chce Pán Bůh vykonat skrze ty moje, skrze ty tvoje ruce ? A kolik jich skutečně vykoná ? Jak zareaguje moje víra ? Bude aspoň jako zrnko hořčičné ? Pokud ano, tak už se nebudeme zabývat otázkou, jestli mocné činy byly určeny jen pro období apoštolů. Nebo jen pro období prvotní církve. Protože Pán Bůh je přece stejný. Tehdy i dnes. Kdo Pánu Bohu zabrání, aby vykonal to, k čemu se předem rozhodl ?

To, co mně v poslední době povzbuzuje. O čem přemýšlím a co bych si přál. Rád bych byl přitom, když Hospodin začne jednat. Být přitom. Být součástí jeho činů. Toužím po tom, aby si Pán Bůh používal moje ruce víry. Aby do nich vkládal to, co má připraveno. Připraveno pro mne a také pro mé blízké. Také pro vás – mé posluchače a čtenáře. Co tedy mohu udělat pro to, aby se to stalo ?

V podstatě už jsem to řekl. Když uvidím nějakou potřebu, udělám všechno, co budu moci, abych ji naplnil. Pokud se pak vyskytne nějaká překážka, vztáhnu své ruce víry k Pánu Bohu. V prosté víře, že On má již připravené řešení. A nebudu přitom pochybovat, že Pán Bůh skutečně zasáhne. A mé osobní zkušenosti svědčí o tom, že tomu tak skutečně je. Naposledy tento a předchozí týden. Moje manželka věřila, že Pán Bůh požehná léčení. Nedala se zviklat názorem, aby se připravila na nejhorší. A Pán Bůh se k její víře přiznal. Léčení díky Bohu zabralo výrazným a hmatatelným způsobem. Důležité je, že udělala co mohla. A její víra nepřestala očekávat, že Pán Bůh vykoná to, na co sama nestačí. A tak se to také stalo. Ta obrazná „moruše“ začala usychat.

K čemu nás tedy dnešní slovo povzbuzuje ? Povzbuzuje nás k činorodosti. Víra nevede člověka k pasivitě. Právě naopak. Víra říká ve své moudrosti: „Člověče, vstaň a udělej to, co můžeš udělat. A přitom se neboj. Neobávej se překážek, které vypadají jako nepřekonatelné. Na tyto překážky je Pán Bůh připraven. A já věřím, že se těší, jak nám pomůže k jejich překonání. Pokud mu budeme důvěřovat, budeme stejně překvapeni jako ženy jdoucí ke hrobu: „ A vzhlédly a vidí, že kámen je odvalen; byl totiž velmi veliký. Když vstoupily do hrobky, spatřily mládence sedícího po pravé straně, oděného bílým rouchem, a vyděsily se.“

Chcete být také podobným způsobem překvapeni ? Já ano. A proto neodolám a znovu připomenu slovo, kterým zakončím dnešní úvahu: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo a na lidské srdce nevstoupilo, to Bůh připravil těm, kdo ho milují.“ 1 Korintským 2:9