Bůh pokoje brzo srazí Satana pod vaše nohy

Tento text končí požehnáním: „Milost našeho Pána Ježíše buď s vámi.“ A Boží Syn, který je zdrojem milosti. Milosti pro každého, kdo se nějak provinil. Kdo překročil hranici dobrého a vkročil na území zlého. Takového Pána Ježíše...

Římanům 16:17-20

... všichni dobře známe. A protože už jsme častokrát slyšeli a četli Ježíšovo: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ Jan 14:9 Tak nám splývá tato představa i s naší představou nebeského Otce. Vidíme také Otce jako laskavého a jako toho, který rád uděluje milost.

Proto i mne zasáhla předchozí věta a zároveň nadpis jako rána do obličeje. Co jsme to četli ? „Bůh pokoje brzo srazí Satana pod vaše nohy.“ Tak ten laskavý Bůh, který se smiluje nad každým hříšníkem. Protože přece miluje každého člověka. Vždyť jsme nakonec všichni jeho dílo. Tak právě ten Bůh „brzo srazí Satana pod vaše nohy.“

Představuji si to tak, že se dlouho nic neděje. Z příběhů Joba víme, že Satan měl přístup do Boží přítomnosti. V pohodě tedy obviňuje a pomlouvá člověka. A pak se to stane. Uprostřed poklidné situace najednou vyšlehne oheň a ten sráží Satana na zem. Do prachu. Pod nohy těch, kteří jsou Bohu věrní. Ten, který je neustále obviňoval, leží u jejich nohou. Bezmocný. A tak už nemůže nikomu škodit.

Tak dopadne jednou Satan. Ale jak dopadneme my ? Kde je ta hranice, jejíž překročení znamená konec nadějí na milost ? Pán Ježíš to řekl poměrně jasně: „Každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu odpuštěno nebude.“ Matouš 12:31

Při uvažování o hranici Boží milosti a nezvratného soudu jsem si vzpomněl na putování Ježíše na poušti. A hlavně na jeho konec. Tehdy Ježíš prožil pokušení. Jedním z nich byla pobídka, aby skočil dolů z věže chrámu. A čím odmítá tuto nabídku ? Jak se brání tomuto pokušení ? „Je také napsáno: ‚Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.“ Matouš 4:7 Vidíte to !? Nebudeš pokoušet. Copak Bůh může procházet pokušením ? Copak může někdo Boha pokoušet ? Podle citovaného textu, tak jeho Syn evidentně ano. Můžeme také my, jako lidé, pokoušet nebeského Otce ? A pokud ano, tak k čemu ho vlastně můžeme pokoušet ? Domnívám se, že ke hněvu. Svým pokoušením pak testujeme podobně jako děti hranici Boží schovívavosti. Jak dlouho ještě ? Jak dlouho bude nebeský Otec přihlížet tomu, jak ho pokoušíme ? Co myslíte ?

Existovala chvíle, kdy byla Boží trpělivost napnutá k prasknutí. Jak tušíte, tak to byli velikonoce. Boží Syn prochází všemožnými urážkami, trápením a výzvami: „Pomoz si sám. Tak konečně dokaž, že jsi opravdu Boží Syn.“ Nakonec před očima svého nebeského Otce umírá. A těsně před tím z kříže zaznívá: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Lukáš 23:34 Jinými slovy: „Nenech se vyprovokovat tím, jak se dotýkají zřítelnice Tvého oka.“ Když totiž platí, že kdo se dotýká nás, dotýká se zřítelnice Božího oka. Zacharjáš 2:12 Čím spíše to platilo a platí o Božím Synu. Jak lidé trápili Božího Syna, tak se vlastně silně dotýkali zřítelnice Božího oka. A přesto nevzplanul Boží hněv. Nesestoupil oheň z nebe a nespálil zástup, který volal: „Ukřižuj ho !“

Znovu se vracím k myšlence: Kde je ta hranice ? Co musí člověk udělat, aby přetekl pohár Boží trpělivosti ? Lotr na kříži slyší: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ Lukáš 23:43 Tento lotr dostal šanci za vteřinu dvanáct. Jeho příklad by nás mohl svést k myšlence, že si můžeme až do konce dělat to, co sami chceme. Problém je v tom, že jsme na tom podobně jako hospodář. On sice ví, že každou chvílí v noci může přijít zloděj, ale přesně to neví. A tak musí být ostražitý po celou dobu. Co kdyby právě teď přišel ? A do naší situace: Co kdyby právě teď byl podtržen, sečten a vyhodnocen náš život ? Dopadli bychom podobně jako syn krále Nabuchonodozora - Belšasar: „… sečetl Bůh tvé kralování a ukončil je. … byl jsi zvážen na vahách a shledán jsi byl nedostatečným. … rozpůleno bylo tvé království a bylo dáno Médům a Peršanům.“ Daniel 5:25-28 Přesto by nás tyto myšlenky neměly rozesmutnět. Ale měly by nás udržet v pohotovosti. Protože každý z nás může kdykoliv dojít na konec své cesty. Důležitý je proto každý okamžik našeho života.

Možná, že bychom si tedy neměli klást otázku: Kde je ta hranice Boží trpělivosti. Čili, že bychom neměli vědomě testovat tuto toleranci. Protože takový test má velmi blízko k pokoušení Boha. Co tedy máme dělat ? Co je pro nás v této souvislosti důležité ? Domnívám se, že je to pokoj v našem nitru. Žalmista totiž volá: „Zkoumej mě, Hospodine, zkoušej mě, prověř mé ledví i srdce!“ Žalmy 26:2 Mám tedy za to, že nejde o to, abychom jako lidé prozkoumávali hranice Boží trpělivosti. (I když poznávat Boha je to nejlepší, co může člověk dělat.) Ale jde o to, aby naopak Bůh překročil ty naše hranice. Aby tak vyšlo najevo, co jsme vlastně zač. Bůh to sice dobře ví. Vždyť nás stvořil. Ale my to nevíme. Žijeme si totiž ve vlastní iluzorní představě o sobě samých. Ale díky Bohu můžeme o sobě poznat pravdu.

Naštěstí tuto pravdu poznáváme po kouskách. To proto, abychom to unesli. Postupně poznáváme svoji nedokonalost a porušenost. Tu pak můžeme svěřit do Božích rukou. S nadějí žalmisty: „Uval na Hospodina cestu svou, a slož v něm naději, onť zajisté všecko spraví.“ Žalmy 37:5 Jsem si jist, že až do konce naší cesty nebudeme dokonalí. Budeme ale v procesu – na cestě proměňování do Božího obrazu. Moc se mi líbí představa apoštola Pavla: „… snažně běžím, zda bych i dostihnouti mohl, načež uchvácen jsem od Krista Ježíše.“ Filipským 3:12 To je něco zcela jiného, než co jsme četli o Satanu. On bude sražen pod vaše nohy. Ale člověk, který je na cestě proměny, bude „uchvácen od Krista Ježíše.“

Tak si to přestavuji podobně, jako v jednom sci-fi filmu. Je v něm postava dítěte, které drží dopis v natažené ruce. Kolem projíždí pošťák na koni, a v běhu uchopí dopis. Pak ho doručí na místo určení. A to je také má představa o konci mého života zde na zemi. Nepřestanu kráčet po duchovní cestě proměn a najednou kolem projede nebeský kočár. V posledním okamžiku se z kočáru vysune ruka, která uchopí tu moji a vtáhne mě dovnitř. Pak dojedu na místo, které mi Boží Syn předem připravil. A my si můžeme být jisti, že takové místo má Boží Syn připraveno pro každého z nás.

Co si můžeme vzít z dnešního uvažování o Boží trpělivosti ? Je sice obrovská, ale má své hranice. A v podstatě nestojí za to, tyto hranice testovat. Při jejich překročení už není cesta zpátky. Je to jako se dotknout vysokého napětí. Co naopak stojí za to, je poznávat sebe a Pána Boha na cestě proměn. Protože jsme-li na této cestě, nemusíme se bát, že překročíme hranice Boží trpělivosti. Právě naopak. Tato cesta je nejen na hony vzdálená takové hranici. Je také cestou, která nás naplní pokojem. Pokojem, který nám nevezme žádná válka, ani nedostatky, které ji provázejí. A také nás tato cesta naplní nadějí. Nadějí, že údolím stínu smrti naše existence nekončí. Ale má své úžasné pokračování. Pokračování tam, kam se žádné trápení nedostane. Pokračování, které ještě nikoho nenapadlo. Pokračování, které bude stát za to úsilí a trápení na současné cestě proměn.