Koho Pán miluje, toho vychovává

Jak známé je toto slovo: „… neboť koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna.“ A pokračování je neméně známé: „Každá výchova se ovšem v tu chvíli nezdá být radostná, ale krušná; potom však vydává ...

Židům 12:1-11

... pokojné ovoce spravedlnosti těm, kteří jsou jí vycvičeni.“ Když Pán Bůh musí v našem případě sáhnout k proutku, tak to opravdu není nic příjemného. Hned jsem si vzpomněl na asi nejznámější 23. žalm: „Prut tvůj a hůl tvá, toť mne potěšuje …“ Tak je to v kralickém znění. A po čem následuje toto vyznání ? „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínu smrti …“ Takže i člověk, který  se dostane tak blízko smrti, že mu dýchá do tváře. I takový člověk může kromě toho pocítit švihnutí výchovného proutku ? I ten, který klopýtá a opírá se o druhé, potřebuje napomenutí ?

Asi ano. Jak smutné je, když lidé neslyší a nevidí. V jásotu a v tanci kráčejí vstříc své záhubě. A neví o tom. Nikdo je na to neupozorní. Nikdo je nenapomene. Nepatří totiž mezi Boží děti. Nedali právo svému nebeskému Otci, aby je napomínal. On k nim své ruce vztahoval. On jim nabízel své otcovství. Ale oni touto nabídkou pohrdli. Chtějí si svůj život spravovat sami. Sami sobě chtějí být vychovateli a karateli. Pak ovšem se snadno stane, že neuvidí osidlo. Že neuvidí překážku. Že neuvidí jámu, propast a tak do ní všichni spadnou.

Tak to ale nemusí dopadnout. Vytanulo mi na mysli jiné známé slovo: „Jak jsou krásné nohy těch, kteří zvěstují pokoj, těch, kteří zvěstují dobré noviny.“ Římanům 10:15 Jinými slovy: „Kdopak dnes ještě hovoří o cestě, o způsobu, jak se zachránit ? Jak se vyhnout jisté záhubě.“

Je to zvláštní. 2000 let tady spousta křesťanů svědčí o tom samém. Řada z nich za tuto zvěst položilo svůj život. Někteří drasticky. Třeba Jan Hus. A přitom této dobré zprávě uvěřilo tak málo lidí ! Jak je to možné ?! Copak si lidé sedí na uších ? Copak mají na očích klapky ? Nerozumím tomu. Je pravda, že jsem vyrůstal ve věřící rodině. Od mala jsem byl obklopen informacemi o Bohu a jeho království. Ale  naproti tomu mnou v dětství otřásl rozvod mých věřících rodičů. Můj svět se tehdy zhroutil a já jsem ztratil dobrý vztah k nebeskému Otci. A našel jsem ho až po desítkách let. Ale zmíněné informace jsem přece jen stále měl. Je to tedy o informacích ? Mají lidé dost informací o Bohu ?

V dnešní době informační exploze mají lidé informací až moc. Jak mezi takovou záplavou vybrat tu správnou ? Tu, která mi pomůže. Tu, která mě zachrání od duchovní smrti. Naštěstí tu máme průvodce. Je stále připraven, aby nám pomohl. Aby nám předal ty důležité informace a také nás upozornil, když se ztratíme. Když uhneme ze správného porozumění té dobré zprávě. Ale také aby švihnul proutkem, když si sedneme na vlastní pozadí a začneme se vztekat.

Jaký je tedy správný způsob na cestě poznání ? A co vlastně má člověk poznat, aby jeho cesta skončila dobře ? O to přece jde. Aby člověk mohl na konci své cesty mít radost a potěšení. Aby viděl, že jeho úsilí a zápasy nebyly marné. Že skutečně dosáhl cíl, o který tak usiloval. Jaký je tedy ten správný způsob života, který stojí za to žít ?

Pokud jsme upřímní, odpověď na tuto otázku určitě získáme. Upřímní lidé totiž dostali zaslíbení přímo od Boha. Skrze víru žalmisty: „Ty, Pane, … k člověku upřímému upřímě se máš.“ Žalmy 18:27 Takovým lidem Pán Bůh, jak se říká, naleje čistého vína. Takoví lidé se dozvědí pravdu o životě, o sobě a o Bohu. Tak se to dozvěděl i apoštol Pavel. Vždyť nebylo horlivějšího zastánce Božích věcí, než právě byl on. A právě v tom největší zápalu ho Pán Bůh zastavil a dal mu poznat pravdu. Dal mu prohlédnout, že jeho cesta není v Božích očí správná. A právě tohle je na začátku zmíněné dobré cesty. Poznání člověka, že jeho vlastní cesta, po které teď jde, není dobrá. Že i když si upřímně myslí, že jde po té nejlepší cestě na světě, tak právě opak je pravdou.

Tím druhým krokem je poznání Boha. Apoštol Pavel se ptá: „Kdo jsi, Pane …“ Skutky apoštolské 9:5 To je zcela legitimní otázka každého člověka, kterého Pán Bůh zastaví na jeho cestě. „A kdo jsi, Pane?“ Tuto otázku by měl položit každý upřímně smýšlející člověk. V takovém případě je totiž za touto otázkou skryta upřímná touha poznat Pána Ježíš takového, jaký je. Bez všech těch příkras, pozlátek nebo tradic. A ani zde se cesta poznání nezastaví. Je to jen první krok. Poznat svého průvodce na cestě života. Stačí pozorně číst Skutky apoštolské a Pavlovi epištoly. Pak zjistíme, jaké další zkušenosti měl apoštol Pavel. Jednou zmínil své vytržení až do třetího nebe. 2 Korintským 12:2 Pavel totiž zůstal ve své upřímnosti. Pokud upřímný člověk zůstane upřímným, pokračuje na cestě životem dál se svým průvodcem. Není už nikdy sám. Má sebou svého rádce. Mozaika jeho poznání se neustále rozšiřuje o další a další vzácné kamínky. Aby jednou k tomu základnímu kamenu a ke všem ostatním byl přidán ten úhelní. A stavba bude připravena ke své kolaudaci. K testu, zda vydrží poslední zkoušku. Aby mohla být užívána. Užívána k tomu, aby do ní vcházel Král slávy.

Jak brzo tohle nastane ? Pro někoho dříve a pro jiného později. Musím se přiznat, že mojí současnou starostí je: A stihnu to ? Stihnu získat všechny ty kamínky poznání ? Stihne Hospodin zasadit cihlu k cihle, aby bylo dílo dokončeno ? V takové chvíli se povzbuzuji upřímnou vírou, že Pán Bůh je Pánem času a má ho tedy dostatek. Proto nemusí nijak zvlášť pospíchat. A ani my, jeho služebníci, nemusíme v křeči vydávat všechny své síly. Ale v klidu a v pokoji. V důvěře, že Bůh má všechno pod kontrolou. I náš časový harmonogram. Tato jistota nás nemá vést k zahálce. Ale ke smělé víře. Apoštol Pavel to vyjádřil přesně: „… ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše.“ Filipským 1:6 Proto i já jsem tuto starost o dokončení díla mé cesty svěřil Pánu Bohu. Nebojím se. Ale v důvěře se obracím na toho, který má odpověď na každou otázku. Který má řešení na každý problém. A kterému nezabránila ani smrt vlastního Syna, aby dovedl cestu spásy do vítězného konce. A proto věřím, že tak jako nebeský Otec vyzvedl svého Syna z pekla a ze smrti, tak vyzvedne také mne z každé svízelné situace. Neznamená to, že nebudu trpět. Ale znamená to, že mé utrpení bude mít konec. A na konci mě bude čekat radost a pokoj v náruči mého Otce. Ten totiž na mne už teď vyhlíží ze svého domova. Z domova, který je také mým domovem. Z domova, který je také domovem každého z vás. Každého, který zaslechne jasný hlas: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.“ Matouš 11:28