Kdy už začnu hrát skladbu mého života ?

Kdopak to znovu a znovu potřebuje slyšet: „Kdo stvořil tyto věci?“ Kdopak neustále zapomíná na to, že Hospodin je veliký? Hodný našeho obdivu a chvály. Není takovým zapomnětlivcem právě člověk? To Boží dílo. Uhnětené v nitru ...

Izajáš 40:25-26  Ke komu mne tedy připodobníte? Komu jsem roven? praví ten Svatý.

26  Pozvedněte své oči vysoko a pohleďte: Kdo stvořil tyto věci? Ten, kdo vyvádí podle počtu jejich zástup, všechny je volá jménem, pro jeho velkou sílu a ohromnou moc žádná z nich nechybí.

... své matky. Postavené na svět s určitým záměrem. A také s nadáním tento záměr uskutečnit.

Znovu jsem si v té souvislosti uvědomil dobře známou věc. Hospodin mě stvořil s určitým záměrem. Jako nádobu, která se něčím naplní. Mohu být pohárem na víno. Nebo také nádobou na umívání rukou. Ale vím, že opravdu dobře mohu dělat právě to, k čemu jsem určen. A tedy vybaven. Právě to, co ode mne Pán Bůh očekává.

A jak tedy právě tohle zjistím ? Protože mi připadá rozumné jít Božímu záměru naproti. Už novozákonní Saul (později Pavel) slyšel: „Tvrdoť jest tobě proti ostnům se zpěčovati.“ Skutky apoštolské 9:5 A jak byl Saul horlivý v tom, co dělal. Akorát usiloval o něco úplně jiného, než o to, co pro něj měl Hospodin připraveno. I proto bych raději počkal, až rozpoznám Boží záměr. Boží záměr se mnou. S mým životem.

Zůstává nám tedy otázka, jak rozpoznám ten Boží záměr? Podívejme se tedy do okolí textu, který jsme si připomněli. Je totiž obklopen příběhem krále Chizkiáše. Pán Bůh dovolil, aby tohoto krále potkaly dvě věci. A to věci velmi nepříjemné. První věc se dotkla celého národa. Hrozil mu zánik. Druhá věc se dotkla „jen“ krále samotného. Umíral.

V obou případech se král obrací na Hospodina. V první věci nejprve prostřednictvím proroka Izajáše a později sám skrze modlitbu v chrámě. Ve druhé věci rovnou skrze modlitbu a pláč v posteli. Pán Bůh vždy odpověděl skrze proroka Izajáše.

Otázka je, proč Pán Bůh dovolil, aby krále Chizkijáše potkaly takové hrozné věci? Proč muselo přitáhnout mocné babylonské vojsko až ke branám Jeruzaléma? A proč dovolil, aby se králi na těle vytvořil smrtelný vřed? Copak k němu nemohl „jenom“ poslat proroka Izajáše s nějakým napomenutím nebo výzvou? Není to tam napsáno. Takže mohu jen spolu s vámi uvažovat.

Předpokládám totiž, že Pán Bůh jednak už pár slov předtím poslal. Předcházející kapitoly proroka Izajáše jsou plná napomenutí od Pána Boha. Ale zřejmě krále i judský lid k ničemu nepohnuly. Nezačali volat k Bohu a vyznávat své hříchy. A že jich zřejmě nebylo málo. A tak musel Hospodin sáhnout k silnějším prostředkům. Jedná totiž se svým lidem, i s námi jako s dětmi. Pokud děti neslyší. Nebo dělají, že neslyší. Musíme je plácnout. A to jen právě tolik, aby zpozorněly. Aby k nám otočili svoji tvář. A začali vnímat a respektovat to, co jim říkáme. K čemu je vybízíme. Co po nich chceme.

Podobně i náš Stvořitel potřebuje naši plnou pozornost. A na druhou stranu také i my potřebujeme slyšet to, co nám říká. Protože jak jinak budeme zachráněni z cesty, která míří do záhuby? Jak jinak budeme uzdraveni z nemoci, která končí smrtí? A právě proto přicházejí do našeho života podobné věci. Přesně odměřený pohlavek. Vždyť i to babylonské vojsko se zastavilo. Jak říká Pán Bůh skrze proroka: „Nevejde do tohoto města, ani šíp tam nevystřelí …“ Izajáš 37:33

Nepřítel je tedy za branami. Vyhrožuje. Jde z něj strach. Vypadá nepřemožitelně. A tak všichni počítají se zničením města jako s neodvratnou záležitostí. V takové situaci by bylo by jen přirozené, kdyby Boží lid propadl strachu, hrůze a panice. Ale za tím vším je skryta Boží naděje: „Neotočí přece jen ke mně můj lid svoji tvář? Nezačne ke mně volat? Neopustí své důležité věci? Nedá mi svůj čas a pozornost? Kéž by to udělal. Vždyť mé smýšlení není o trápení, ale o radosti.“

Podobné to bylo i v případě soukromého Chizkiášova trápení. Slyší z úst proroka: „Ta nemoc. Ten vřed je smrtelný. Jistě umřeš.“ A Chizkijáš si asi říkal: „Tak to můj život opravdu končí? Proč? Vždyť jsem byl tak věrný. A tolik jsem pro Hospodina horlil.“

Tak jsem přitom uvažoval: „Co bych si v takové chvíli asi přál já?“ Mám na rozdíl od Chizkijáše výhodu. Už vím, co v jeho životě následovalo. A tak jsem si říkal: „Třeba přirozený odchod ze života by mě uchránil před pozdějším selháním.“ Je pravda, že bych sice některé věci nedokončil. Začal jsem totiž pracovat v nové práci. A ještě není všechno připraveno k tomu, aby to další mohl plynule převzít. Pracuji na jedné knize. A ještě zdaleka nejsem ani uprostřed.

Ale přesto. Měl bych si skutečně vymodlit pokračování svého života? Vždyť nevím, co bude zítra. Co bude za hodinu. Proto jsem se rozhodl, že právě konec svého života svěřím Hospodinu. A tak zcela svobodně budu pokračovat v práci na svých úkolech. Nevím sice, jestli Pán Bůh dovolí, abych je dokončil. Ale to mi nezabrání v tom, abych nezůstal věrným v těchto věcech. Protože i v samotné práci je skryta radost. Mám totiž účast na Božím díle. A to je vzácná věc. Tak vzácná, že pro mě přestává být důležité, jestli věci dokončím. Stačí mi vědomí, že jdu stejným směrem, jako kráčí Hospodin. Že přikládám ruku k dílu, ke kterému přikládá ruku i Hospodin. Jdu s tímto vědomím a s nadějí, že právě Hospodinova ruka toto dílo dokončí. I kdybych já odešel v půlce rozdělaného díla.

Nezapomněl jsem na něco? Píšu tady o společném díle člověka a Pána Boha. Ale jak k tomu vůbec došlo? Vždyť ještě před chvílí jsem kladl otázku: Jak zjistím to, co ode mne Pán Bůh očekává? Jak jsem se dostal od této otázky k vědomí, že tomu tak je? Že totiž jdu a pracuji společně s Pánem Bohem?

Pojďme se tedy opět podívat na to, co se stalo Chizkijášovi? Pán Bůh ho postavil do určitých situací. Situací, které na první pohled sám nemohl zvládnout. Je to podobné, jako když začne silně foukat. Co se stane v takovém případě třeba s korouhvičkou? Korouhvička se srovná po směru větru. Nastaví se tím správným směrem. A právě to je takový první předpoklad. Předpoklad k tomu, abychom později vykročili správným směrem. Vykročili na tu správnou cestu. Pustili se do toho Božího záměru.

A jaký je ten správný směr ? Je to podobné jako v orchestru. Co udělají hudebníci na začátku skladby? Podívají se všichni na dirigenta. V očekávání, že jim pokyne: „Teď začněte hrát.“ Protože co udělal náš král? Zpozorněl a podíval se na Hospodina. Podíval se na něj plný očekávání. A tak podobně jako žalmista: Pozdvihl své oči k horám s nadějí. A stejně jako on začal jednat s vědomím, že jeho pomoc je od Hospodina. Hospodin je jediný, který mu může v takové situaci pomoci.

A právě v tom je skryta odpověď. Jak se tedy člověk dostane od otázky: Jak zjistit Boží plán s jeho osobou? K vědomí, že vlastně na Božím plánu právě s Hospodinem spolupracuje. Vidím to na Chizkijášově příkladu. Ale prožil jsem to také ve svém životě. Řekl bych, že Pán Bůh vtahuje člověka do svých plánů. Připraví mu situace. Jako třeba nemoc vlastní nebo jeho blízkých. Válečné ohrožení jeho příbuzných. Ztrátu zaměstnání. Hlasitou kritiku věřících lidí. A člověku pak nezbyde nic jiného, než takovou situací procházet. Nechat ji na sebe působit. A přitom se učit za pochodu. Učit se důvěřovat Hospodinu. Učit se naslouchat jeho hlasu. Porozumět jeho slovu. Opouštět věci, které má rád. Aby mohl přijmou věci, které si hned nebo později zamiluje. Je to bolestný proces. Ale je to způsob, kterým se rodí spolupráce s Pánem Bohem.

Takže pokud jsem tomu správně porozuměl. Odpověď na otázku: Jaký záměr má se mnou Hospodin? Tak právě tuto odpověď získám až průběhu tohoto záměru. Podmínkou však je, abych na začátku věnoval svoji pozornost Pánu Bohu. Bez ní se záměr nespustí. Bez soustředěného pohledu na nebeského Dirigenta se skladba mého života nezačne hrát. Těším se na to, až můj Dirigent spustí další skladbu mého života.