Tak jsem dnes přišel na to, kde se vzal častý argument lidí, kteří Pánu Bohu nedůvěřují. Mám na mysli toto: „Kdyby Pán Bůh byl, tak by tohle nedopustil. Tak by přece nemohl dopustit, aby se tohle stalo.“ Po přečtení dnešního ...
Jeremjáš 5:15-25
... ranního textu si myslím, že jejich inspirací bylo toto starozákonní proroctví. V proroctví se říká, že na Judsko dopadne Boží soud. A Pán Bůh už předem odhadl, jak budou Judští reagovat. Musím se přiznat, že úplně stejně reaguji také já sám. Když mě potká něco zlého. A možná, že podobně reagujete na zlou příhodu i vy sami.
Co to budou Judští volat? Na co se to budou ptát? „Až se zeptáte: »Proč nám to všechno Hospodin, náš Bůh, učinil«“ Není to opravdu to první, co nás napadne? Když se nám něco nepovede. Když nás potká něco zlého. Zvláště, když to nečekáme. Když nás to zaskočí. Nenaběhne nám v mysli právě tato otázka? „Proč nám to všechno Hospodin, náš Bůh, učinil?“
Jak mě i každého z vás Hospodin zná. Zná nás skrz naskrz. Má nás všechny přečtené. Ještě se nic nestalo. A Pán Bůh už ví, jak bude naše nitro reagovat. Až se stane, co se má stát. Až se stane to, co pro nás Pán Bůh připravil. A nejsou to vždy hezké věci.
A co měl tedy prorok Jeremjáš odpovědět na předvídanou otázku Judských: „Proč …“ Měl jim nastavit zrcadlo a povědět jim pravdu o jejich způsobu života. O jejich vztahu k Pánu Bohu. Proto prorok vyřizuje: „»Tak jako jste vy opustili mne a sloužili ve své zemi cizím bohům, tak budete sloužit cizákům v zemi, která nebude vaše.«“
Tak mi to připadá jako praktická realizace novozákonního slova: „Nemůžete sloužit dvěma pánům.“ Lukáš 16:13 A o to se právě Judští pokoušeli. Formálně sloužili Pánu Bohu. Také se na něj obraceli, když se jim nedařilo tak, jak si představovali. Ale současně s tím duchovně sloužili bohům okolních národů. Nepřipadá vám to divné ? Judští věděli, že je Pán Bůh vševědoucí a všudypřítomný. A přesto si mysleli, že je neuvidí. Nebo že bude tolerovat jejich úlety.
Ale neprobíhá to nakonec podobně i v naší mysli ? Když se rozhodujeme, co uděláme. A daná věc není zrovna „košér“. Nepočítáme přitom s Boží tolerancí. Nebo dokonce s tím, že Pán Bůh na okamžik přivře oči. Případně se zrovna bude dívat jinam.
Tak tomu možná může být v případě člověka, kterého uplatíme. Ale v případě Pána Boha? Co bychom mohli Hospodinu nabídnout, aby se díval jinam? Aby nás nechal dělat to, co sami chceme? Vždyť jemu patří vše. I ta naše těla stvořil On sám. Proto mu nemáme co nabídnout.
Možná že vás v té souvislosti napadla otázka: Proč je Pán Bůh tak nekompromisní? Je to jenom proto, že je tak strašně spravedlivý? A proto ani nemůže nic prostě přejít a nechat to být. Ano. Pán Bůh je spravedlivý. A žádnou nespravedlnost nepřekousne. Ale má ještě jeden důvod, proč se nedívá stranou, když se do něčeho zlého zaplétáme. Prorok ten důvod zmínil ve druhé kapitole v 19. verši: „Jen poznej a viz, že je zlé a trpké, když opouštíš Hospodina, svého Boha, a není v tobě bázeň přede mnou, je výrok Panovníka, Hospodina zástupů.“
Takže tím druhým důvodem Božího nekompromisního postoje je zájem o další osud člověka. Pán Bůh totiž vidí do budoucnosti. A dobře ví, jak člověk dopadne, když setrvá na své vlastní cestě. Přitom to Hospodinu není jedno, že člověka čeká „zlé a trpké.“ A co potom nás lidi první napadne, když nás skutečně potká něco zlého? „Proč to Pán Bůh dopustil zrovna v mém životě?“ Ale už jsme dávno zapomněli, že to byly právě naše rozhodnutí, které nás přivedly do této zlé a trpké situace.
Myslím, že v této chvíli dozrál čas na další otázku. Ostatně ta otázka zcela přirozeně vyplývá z našeho uvažování. Předpokládám, že vám již tane na mysli: A můžeme se nějak vyhnout tomu „zlému a trpkému?“ Možná, že vám taková otázka připadá naivní. Ale podle mého názoru je to ta nejdůležitější otázka v životě. Můžeme se nějak vyhnout zlému a trpkému osudu?
Nechci navodit téma zaručené prosperity. Ale chci uvažovat o tom, zda náš život musí zákonitě být jen samé trápení? Zda naše mysl nemá právo na radost? Zda se musíme podobat Sisyfovi, který tlačil své břemeno s vědomím, že nikdy jeho trápení nepřestane. Nikdy si neodpočine. Nikdy nespočine u laskavé a odpouštějící bytosti.
Jakou odpověď by tedy dostali Judští na naši poslední otázku? Zbyla jim ještě naděje? Mohli ještě zabránit tomu, aby na ně dopadl důsledek jejich činů?
V prvních pěti kapitolách Jeremjáše jsem nalezl výzvu k severní sestře Judska – k severnímu Izraelskému království: „Navrať se, izraelská odpadlice … Poznej však svou nepravost … Přijmu vás … Dám vám pastýře podle svého srdce … v oněch dnech se na zemi rozmnožíte … nikdy už nebudou žít podle svého zarputilého a zlého srdce.“
A já mám za to, že tyto Boží výzvy lze vztáhnout také na Judsko. A co je pro nás ještě významnější. Můžeme je vztáhnout i na každého z nás. Ať máme za sebou jakkoli barvitý život. Ať se nám podařilo klesnout do jakékoli hloubky. Právě i každému z nás jsou určeny stejné výzvy. „Navrať se. Poznej svou nepravost. Přijmu tě. Dám ti pastýře. Znovu začneš žít. Nebudeš už jednat zle.“
Připadá vám to jako pohádka pro děti? Připadá vám to jako nemožné? Po všech těch zkušenostech, které se sebou máte. Také mně to častokrát připadalo nemožné. Jak by mě mohl Pán Bůh v této věci změnit? Jak bych mohl v tomto pokušení přestat prohrávat? A najednou v dalším průběhu mého života jsem si uvědomil: „Už se to stalo. Už je to za mnou.“
Dovolím si teď připomenout známý bonmot. A vztáhnu to na průběh Boží práce s člověkem. Na začátku člověk tvrdí: „Je to nemožné.“ V průběhu Boží práce to člověk komentuje: „Je to obtížné.“ A na konci s údivem lidé zjistí: „Je to hotové.“
Tímto způsobem bych chtěl sebe i vás povzbudit. Nebojme se. Zlé a trpké věci, které nás potkají, nemají za cíl nás zničit. Buď nás mají vrátit zpátky na dobrou cestu nebo nás mají zocelit. Přitom i v těchto chvílích nejsme sami. Nikdy nejsme sami. Díky Pánu Bohu, že je naším stálým průvodcem. Ochráncem. A pomocníkem. Protože Boží úmysly s člověkem jsou skrz na skrz dobré. Amen.
