Jak duše přilne k Hospodinu?

V devátém verši jsme četli: „má duše přilnula k tobě.“ Tak jsem hned zauvažoval: K čemu jsem přilnul v poslední době já sám? K fotografování? K vysokému platu? Ke svému bytu s dobrým vybavením? A pokud ano, také mě bude ...

Žalmy 63:1-12

podpírat Boží pravice? Tak alespoň verš pokračuje: „má duše přilnula k tobě. Podpírá mě tvá pravice.“

Řekněte sami: Proč by nás Boží pravice podpírala, pokud naše duše přilne ke všemu jinému, co se jí zrovna na cestě životem namane. Jenom ne k Hospodinu!

Toto tajemství Boží podpory král a zároveň žalmista David objevil. A nenechal si ho pro sebe. Ale v tomto žalmu ho nabízí každému, kdo se rozhodne přijít věci na kloub.

Otázka tedy zní: Jak přilnout k Hospodinu?

Možná, že bychom mohli nejprve přemýšlet o tom, jak vůbec taková touha v naší duši vznikne? Jak začíná tento žalm? „Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám, má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi.“

Žalmista byl v Judské pustině. A toto prostředí mu pomohlo si uvědomit, že v podobné pustině se nachází i jeho duše. Tak jako tělo touží po vodě, touží také duše po nápoji.

Mnozí lidé si také uvědomují žízeň své duše. A snaží se ji uhasit roztodivnými věcmi. Daří se jim to? Nedochází přitom k podobnému efektu, jako při hašení žízně slanou mořskou vodou. Žízeň je pak ještě větší než byla před tím.

Do tohoto zmatku vstupuje žalmista se svojí vírou. Díky své víře hledá, touží a volá k Hospodinu. „Bože, ty jsi můj Bůh!“ On totiž ví, kdo má zdroj vody, která tuto žízeň skutečně uhasí.

Řada z vás si jistě vzpomene na podobný příběh z Nového zákona. Mám na mysli setkání ženy s Ježíšem u studny. Jaké prohlášení tam tehdy zaznělo z úst Pána Ježíše? „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala pít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou … Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ Jan 4:10 a 14

Na začátku si tedy člověk uvědomí, že jeho duše žízní. Možná, že nejprve zkouší tuto žízeň uhasit tím, co má zrovna po ruce. Ale po několika pokusech zjistí, že to nefunguje. A tak hledá dál.

Hledači. To jsou ti nejlepší lidé. Mám za to, že právě takové lidi Hospodin vyhlíží s největší radostí. Protože právě ty může obdarovat. Něco jim totiž schází a tak hledají něco, co by toto prázdné místo v jejich nitru zaplnilo. A Hospodin právě něco takového má. Něco, co opravdu stojí za to získat.

Copak to je? Žalmista píše: „chci hledět na tvou moc i slávu, neboť tvé milosrdenství je lepší než život.“ Tvé milosrdenství je lepší, než život.“ Jak je to možné? Copak člověk zcela přirozeně nelpí na svém životě? Proč by mělo mít něco větší hodnotu? Proč by mělo být Boží milosrdenství lepší než život?

V té souvislosti připomenu slova Pána Ježíše: „Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ Marek 8:35-36

Protože co má větší hodnotu? To, co jednou pomine. Nebo to co zůstane a přetrvá věky. A právě tak se to má mezi životem a duší. Přesněji by se dalo říci mezi tělem a duší. Protože právě tělo umírá a duše zůstává. A pak bude záležet jen a pouze na Božím milosrdenství. Život, na kterém tak lpí naše tělo, už nebude. Zbyde tu samotná duše.

A potom dojde k lámání chleba, jak se říká. Ukáže se, k čemu naše duše během života na zemi vlastně přilnula. Pokud to byly nějaké věci spojené s naším tělem, tak ty už nebudou. A naše duše se ocitne sama a bez opory. Kdežto pokud naše duše během života přilnula k Hospodinu, pak ji i v této chvíli bude podpírat Hospodinova pravice.

Tak teď už víme, proč je tak důležité přilnout k Hospodinu. Je jasné, že kvůli tomu budeme muset řadu věcí opustit. Budeme muset odpřilnout od těch našich oblíbených věcí. Ale pokud chceme obstát ve chvíli, kdy tyto věci už nebudou, nic jiného nám nezbyde.

A na konci našeho uvažování se vrátím ke své první otázce: Jak přilnout k Hospodinu?

Žalmista píše: „Když si tě připomínám na svém loži. O tobě rozjímám za nočních hlídek, jak jsi mi býval ku pomoci.“ Vidíme, že žalmista přemýšlel. Že si připomínal chvíle, kdy mu Hospodin pomohl. To myslím, že je výborná metoda, jak k někomu zcela přirozeně přilnout. Připomínat si dobré věci, které pro nás udělal.

A proto se teď řečnicky zeptám: Udělal pro vás v poslední době Hospodin něco dobrého? Pokud ano, tak si to, prosím, občas připomeňte. Uvažujte o tom, jak vám to pomohlo. Jak vás to osvobodilo. Jak vám spadl kámen ze srdce.

Ale je tu ještě druhá metoda. A právě tu jsem použil v sobotu ráno, když jsem si tento žalm četl. Během čtení jsem si uvědomil, že právě toto chci. Chci, aby má duše přilnula k Hospodinu. A tak jsem se rozhodl. Ano, Hospodine, já chci, aby má duše k Tobě přilnula. Přitom mi vytanulo na mysli, že sám sebe nemohu přilnout. A ani nedokážu opustit věci, které jsou mi tak blízké. A naopak nedokážu udělat věci, do kterých se mi přímo bytostně nechce. A tak jsem požádal Hospodina o pomoc zhruba těmito slovy:

Pane, ty víš, že toužím podobně jako žalmista, aby má duše k Tobě přilnula. Prosím, učiň to.

Věřím, že takovou prosbu Pán Bůh neodmítne. A tak, pokud po tom také toužíte. Nechte se povzbudit k podobné prosbě. „Pane, prosím, přilni moji duši k Tobě samotnému.“ Amen.