Proč Mojžíše nahradil Jozue ?

Když jsem si položil dnešní otázku, tak jsem začal porovnávat Jozua a Káleba. Soustředil jsem se na rozhodující okamžik jejich života. Jako jediní totiž přežili putování po poušti a vešli do země zaslíbené. Ani Mojžíš nevešel. ...

Numeri 27:16-23

Oni ano.

Asi všichni víte, kdy se tak zvaně „lámal chléb.“ Dvanáct představitelů izraelských rodů se vrátilo z průzkumu. A jenom Jozue a Káleb povzbuzovali izraelský lid, aby vešli a obsadili zaslíbenou zemi. Zemi, kterou pro ně připravil Hospodin. Když se však podíváme podrobně na průběh jejich reakce. Alespoň podle toho, jak ji máme zapsanou. Tak uvidíme, že Káleb reagoval okamžitě. Jakoby impulsivně. Bez rozmýšlení. Bez zápasu. Jakoby říkal: „Lidi, pojďme do toho. Ať to stojí, co to stojí.“ Až mi to trochu připomíná to Tomášovo: „Pojďme i my, ať spolu s ním zemřeme!“ Jan 11:16

Naproti tomu Jozue z počátku mlčí. Nebo alespoň není slyšet jeho hlas. Když o tom teď přemýšlím. Nebylo to tedy tak, že z počátku trochu váhal ? Nebylo to tak, že si musel svůj jednoznačný a odvážný postoj teprve vybojovat ? Pokud tomu tak skutečně bylo, to by mi Jozue byl tím bližší. Protože copak já neprožívám nikdy pochybnosti ? Copak každý člověk někdy nezaváhá ? O to vzácnější je, když po zralé úvaze. Když po modlitbách a dotazování se Hospodina. Když po delší době váhání a niterného boje se nakonec člověk rozhodne. A zvláště, když se rozhodne správně.

A Jozue, ten se správně rozhodl. Po nějaké době zaznívá jasně a jednoznačně také jeho hlas: „ … je převelice dobrá země. … A lidu té země se nebojte, vždyť jsou pro nás jako chleba.“ Numeri 14:6-9 Mám za to, že k takovému zápasu se Hospodin přiznal. Vždyť podobný zápas vedl i Boží Syn v Getsemane. „Můj Otče, je-li to možné, ať mne mine tento kalich. Avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty.“ Matouš 26:39 Ale tento Syn zůstal věrný. A také Jozue byl odhodlán a přichystán věrně vstoupit do bojů, které pro něj a jeho lid připravil jejich Bůh. A Hospodin se skutečně později k takovému odhodlání přiznal.

A v této chvíli se už dostáváme k dnešnímu textu. Mojžíš v něm přichází s žádostí: „Ať Hospodin, Bůh duchů celého tvorstva, ustanoví nad pospolitostí muže, 17  který by vycházel před nimi a vcházel a který by je vyváděl a přiváděl. Ať není Hospodinova pospolitost jako ovce, které nemají pastýře.“ Zaujalo mě, že přitom nepřichází s návrhem. On sám nedoporučuje svého dlouholetého spolupracovníka. Možná, že na něho přitom myslel. Ale volbu, jméno nechává na Pánu Bohu. A Pán Bůh nezaváhal ani chvilku: „Vezmi si Jozua, syna Núnova, muže, v němž je duch, a vlož na něj ruku.“ V tomto jednání Mojžíše vidím důvěru Abrahama. Mám na mysli chvíli, kdy Abraham stoupá se svým synem Izákem na vrch Moria. A přitom zazní známá Izákova otázka. A Abraham na ní odpovídá: „Hospodin opatří.“ Genesis 22:8 A když to přenesu na situaci Mojžíše. Mohlo by zaznít jako odpověď na niterný zápas a výzvu toto: „Hospodin vyvolí.“ A přitom se mi to spojuje i s mnohem pozdější volbou krále mezi syny Jišaje. Co tam zaznělo: „Vždyť člověk se dívá na to, co má před očima, ale Hospodin se dívá na srdce.“ 1 Samuelova 16:7 To je ten důvod, proč Mojžíš nepřichází s návrhy. On sám nevidí do srdce svého pobočníka Jozua. Ale Hospodin ano. Proto Mojžíš svěřuje volbu do Božích rukou. A mohu to potvrdit i já sám. Svěřit volby a jména do Božích rukou je to nejlepší, co člověk může udělat. Protože právě Hospodin ví, jestli daný kandidát je již připraven. Zná ho skrz naskrz. Ví, jestli umí bojovat ve svém nitru. A ví také, jestli prohrává nebo vítězí. Protože jak člověk zápasí ve svém nitru, tak bude bojovat i v těch vnějších zápasech. V zápasech, které pak ovlivní celé společenství. A v Jozuově případě – celý izraelský národ.

Ještě jedna věc mě zaujala na tom, jak Hospodin hodnotil Jozua. „muže, v němž je duch.“ O jiném muži jsem slyšel říci jeho kazatele: „To je duchovní člověk.“ A v našem textu řekl Pán Bůh o Jozuovi něco velmi podobného: „muže, v němž je duch.“ Co je na tom tak mimořádného ? Copak v každém člověku není duch ? Nejsme tvořeni všichni tělem, duší a duchem ?

V té souvislosti vám prozradím, že mě v poslední době hodně zaujala jedna myšlenka. Nemyslím si, že by byla nějak nová. Řekl bych spíš, že je prastará. Jde o hierarchii těch tří složek člověka. Díval jsem se na sebe a viděl jsem, jak se mnou chvíli vláčí tělo. Pak zase emoce. Potom nějaký předůležitý duševní cíl. A bylo mi ze mne smutno. Říkal jsem si: Tahle to přece nemá být.

Jak to tedy má být ? Jak to Pán Bůh připravil ? Jak to má fungovat podle Božího principu ? Naznačuje to Hospodinovo ocenění: „muže, v němž je duch.“ A nejde přitom pouze o přítomnost ducha v těle muže. Jde o jeho pozici. Tento duch hrál v hierarchii Jozua hlavní roli. To Jozuův duch určoval, jak se zachová v té které situaci. Byl proto Jozue bezcitný ? Nebo asketicky sužoval své tělo ? Určitě ne. Ale nenechal se emocemi nebo touhou svého těla ovládnout. Nedovolil jim, aby se chopily vlády v jeho nitru. Každou potřebu prověřil z duchovního hlediska. A pokud nezasvítila červená stopka, tak se do dané věci pustil. Ale pokud zasvítila, tak tento duchovní mantinel nepřekročil.

A už se dotýkám všetečnosti. Člověka takové mantinely přímo provokují. Jak snadno se dají přeskočit. Vidím v tom ten broučkův pohled: „Je jedno, kde svítím, hlavně když svítím.“ (Jan Karafiát) A už se řítil do průšvihu, který skončil polámáním končetiny a velkým strachem. Nebo v předchozím textu bychom se dočetli o dvou synech Árona, kteří si vzali do kadidla nepatřičný oheň. A vzápětí zemřeli.

Jak jinak na tom byl Jozue. Měl své niterné zápasy. Ale nepřestával bojovat a také vyhrával. A když pak přišla ta správná chvíle, tak ho Pán Bůh s klidným svědomím povolal k úžasnému úkolu. Aby dovedl Izrael – Boží lid do země zaslíbené. Jak úžasný vrchol v životě člověka. Co by si mohl člověk více přát, než mít podíl na cestě Božího lidu do země zaslíbené. Je jasné, že každý nemůže být Jozuem. Ale ten svůj podíl mít každý může.

Jako příklad takového podílu se vám svěřím s tím, jaký jsem měl dnes zvláštní sen. Bylo to o dřevěném špalku. Uchopil jsem ho do rukou a zkusil ho rozlomit. A ono to šlo snadno. Jako by to byl chleba. Ochutnal jsem ho a chutnal jako chleba. A když jsem o tom po probuzení přemýšlel, tak jsem si uvědomil: „Já bych chtěl být takovým chlebem. Chlebem, který nasytí členy společenství, kam patřím.“ A hned jsem si vzpomněl na to Ježíšovo prohlášení: „Já jsem ten živý chléb, který sestoupil z nebe. Jan 6:51 A jinde zaznělo: ‚Člověk nebude živ jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘ Matouš 4:4 A to je to, co mě láká. Po čem toužím. Dostávat Boží slovo a jako věrný služebník je předávat – lámat dál. S tou nadějí, že i drobná sousta Pán Bůh požehná. Přitom je rozmnoží takovou měrou, že se všichni nají dosyta. Nikdo nezůstane hladový.

Na závěr jen zopakuji. Nemusíme být všichni Jozui. Ale můžeme jako on vyhrávat vnitřní zápasy. Můžeme jako on mít ducha na správném místě. A můžeme jako on být připraveni. Připraveni, až nám Pán Bůh dá svůj chléb do rukou. To proto, abychom jej rozlomili a předali dál. A to právě těm, kteří dosud hladoví a čekají na to, kdy konečně dostanou jejich duše pořádné jídlo. A my víme, který chléb skutečně nasytí naše nitro. Proto prosme: „Pane, dávej nám tento chléb každý den. Amen.“