Všichni jsme v Božích rukou

Četli jsme: „Avšak i když budou v zemi svých nepřátel, nezavrhnu je a nezprotivím si je, …“ Rozumím tomu tak, že Izraelci měli zůstat Božím lidem, ať provedou, co provedou. Připomíná mi to zaslíbení o církvi: „ani brány pekelné...

Leviticus 26:39-45

Leviticus 27:1-2,26-29

... ji nepřemohou.“ Matouš 16:18 A já k tomu často přidávám: Ani nevěrní služebníci církev nezničí. A právě to mi rezonuje s Božím zaslíbením pro Izrael. Ani Izraelci sami nedokáží zničit smlouvu, kterou s nimi Hospodin uzavřel. Takže Hospodin zůstane jejich Bohem a oni zůstanou Božím vlastnictvím.

Proč je to tak důležité? Proč to vůbec zmiňuji? Jednak je to protiváha takovému tomu kainovskému postoji. Mám na mysli jeho prohlášení: „Většíť jest nepravost má, než aby mi odpuštěna býti mohla.“ Genesis 4:13 Obávám se, že i nás někdy taková myšlenka napadne. Buď v souvislosti s námi samými nebo v souvislosti s druhými lidmi. A tak buď odsoudíme sami sebe nebo ty druhé. A právě proti tomuto postoji nebo dokonce prohlášení stojí ten Boží postoj – to Boží prohlášení: „ … nezavrhnu je a nezprotivím si je, …“

Nepomyslíme si okamžitě: „A kde je potom spravedlnost? Neměl by každý dostat to, co si zaslouží?“ Mohl bych tyto připomínky odbýt citací bible: „Smiluji se, nad kým se smiluji.“ Římanům 9:15 Víme tedy, že smilování je plně v Boží kompetenci. A Hospodin si do svého rozhodnutí nenechá nikoho mluvit.

Ale můžeme si to představit jako náš postoj k našemu starému autu. Pokud se porouchá a my přitom řekneme, že nás zlobí. Přitom obvykle selže zrovna ve chvíli, kdy naše auto nejvíc potřebujeme. Co potom uděláme? Hodíme to do šrotu?

V této souvislosti si vzpomínám na jednu naši cestu za návštěvou. Měli jsme před sebou několik stovek kilometrů. Najednou se ozvala rána a jen tak tak, že jsem udržel auto na dálnici. Zajel jsem ke kraji. Při pohledu na spodek jsem viděl v oblasti motoru plápolající oheň. Navíc jsem díky stresu nemohl přijít na to, jak spustit ruční hasicí přístroj. Naštěstí s Boží pomocí oheň uhasnul sám. Co jsem pak udělal? Nechal jsem auto odvézt, sehnal jsem náhradní motor a nechal to opravit. A to se přitom jednalo pouze o neživou věc.

Neměl by se tedy Hospodin zachovat podobným způsobem, když mezi jeho vlastnictví patří živí lidé? Neměl by i on udělat všechno proto, aby spravil to, co se v člověku zrovna pokazilo? Doufám, že se všichni shodneme na tom, že ano. Protože právě díky tomuto Božímu přístupu na naší zemi ještě stále nějací lidé jsou.

To druhé, co mě dnes zaujalo, je uvedeno v závěru poslední kapitoly třetí Mojžíšovi: „Všechno klaté je velesvaté a náleží Hospodinu.“ To jsem si nikdy neuvědomil. Jestliže se v Izraeli někdo tak provinil, že byl prohlášen jako klatý, tak i přesto nebo právě proto zůstával Božím vlastnictvím. Stal se tak výhradním Božím vlastnictvím. Nemohl být vykoupen ani vyměněn. Hospodin se takového člověka nevzdal. Nenechal ho vyhnat na poušť jako kozla pro Azázela. Leviticus 16:10,22 Tento člověk se dostal plně do Božích rukou. A to více než všichni ostatní. Jeho život na zemi skončil. Otázkou zůstalo, co se dělo s jeho duší dál?

První, co mě napadlo, bylo toto: Za každé provinění byl obětován život. Tak byla vina smyta. Člověk zemřel a tak byl potom před Pánem Bohem čistý a bez viny. Pokud by tomu tak bylo, tak by všichni lidé byli před Pánem Bohem čistí, protože všichni lidé jednou zemřou.

A pak jsem si uvědomil, že se Pán Ježíš setkal s duchy zemřelých po potopě v pekle. 1 Petrův 3:19-20 Takže to znamená, že smrt člověka nijak neočišťuje. Pro jeho duchovní zdraví nic neznamená. Je to jen přechod z jedné existence do té druhé. Přitom jeho skutky nebudou očištěny jeho smrtí. Budou takové, jaké byly před tím, než zemřel.

A tak nám nyní zůstává jen naděje. Naděje, že se Hospodin nad námi smiluje. Protože jsme a zůstaneme v Božích rukou. Nic a nikdo nás z těchto rukou nevyprostí. To je dobrá zpráva pro ty z nás, kteří Hospodinu důvěřují a tak Mu svěřili své životy. Amen.